† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
Letní červencový den znatelně oteplil i horský svah. Z velikých kamenných schodů i po západu slunce stále sálalo teplo a celý kamenný komplex vily vydával podivné, zemské teplo. Po krémových stěnách se plazil břečťan, celé stěny byly ověšeny bílými kvítky. Mezi hlavními schodišti, vedoucími na terasu s dvoukřídlými dveřmi, se vinuly růžové keře s bílými růžemi. Idylickou scenérii nádherně doplňovaly vysoké hory s lesy. Hluboko pod vilou šuměla zuřivá horská řeka, nespíše vyvěrající z ledovcového jezera poblíže. Nad vstupními dveřmi byl vyryt značně starý nápis "ante portas". Hluboké rýhy, umělecky vlisované do kamene, se leskly a třpytily jako drahokamy, vybroušené jako mramor.
Před kterou bránou se ale nacházím? Napadlo mě okamžitě. Nápis upozornil a zároveň znejistil. Je to brána k pravdě o Lucii Bianco, nebo pouze brána klamu a intrik, do kterých se nevědomý člověk řítí? Nechtěl jsem se do toho domu už vracet. Roy téměř okamžitě po vstupu dovnitř zmizel v jedné z mnoha komnat a nechal mě uprostřed zadní vstupní haly. Tmavé stěny, těžké rudé závěsy a podivná mlha kolem nohou mě během minuty vyhnala. Jen náhodou jsem se dostal ke vstupní bráně a okamžitě vypadl z domu. Opřený o kamennou zídku, jsem neustále pohledem přeskakoval mezi magickým nápisem a dveřmi pod ním. Jít či nejít.
Nechtělo se mi už víc hledat. Chtěl jsem to nechat být a vypadnout. Ale ten dům mě lákal. Lákaly mě odpovědi, chtěl jsem vědět proč. Proč za mnou přišla a co po mně vlastně ti bastardi chtějí. I Roy vypadal obeznámen s mým případem. Než zmizel, poznamenal cosi v tom smyslu, že "jí stejně škoda nebyla". Nenáviděl jí snad? Co mu udělala? Řekl to klidně, skoro pobaveně, bez známky utrpění nebo smutku. Jako robot naladěný na dobrou vlnu. Pochyboval jsem. Kdo ví, co byla zač. Vrah, jak se sama přiznala. Kolaborant, anarchista. Hlava sekty, do které mě chtěla zatáhnout? Jakékoliv nebezpečí však nedokázalo potlačit touhu po pravdě. Seskočil jsem nízkou zídku a vešel dovnitř. Dveře se samy zabouchly. Tiše, automaticky.
Stěny byly pokryty dřevem a obrovskými obrazy. Abstraktní tvorba minulých století? Neseděly mi. Vypadaly tak staře a malby na nich mohly být námětem maximálně dvacet let staré. Jakoby vše v tomto domě stárlo. Jasné barvy zmatněly, umělecky řezané rámy se pokryly vrstvou prachu a mazu. Dům šeptal. Starou pravdu. Bylo to ohnisko energie. Byla všude, rozechvívala jemné záclony u oken, hýbala soškami ve vitrínách. Umělecké předměty, vesměs božských motivů. Nejimpozantnější však byla protější stěna, natřena rudou barvou. Viselo na ní sedm obrazů. Vzbuzovaly hrůzu, strach a vyzařovaly energii. Největší ze sedmi obrazů visel uprostřed a ve zlatém rámu.
Slyšel jsem přicházet Roye. Vrátil se zpátky a trochu překvapeně se na mě podíval. Nedokázal jsem mu pohled oplatit, hrůzou jsem sledoval až příliš živé oči příšery na obrazu. Satan. Temná místnost s rudou barvou mu dodávala na impozantnosti a jeho bratři mu svou hrůzou ještě pomáhali. Stáhlo se mi srdce. Bouřilo se proti pobytu zde a zároveň se v něm zažehl oheň. Oheň proti zlu. Touha konat dobro. Nesmyslná potřeba porazit démona na obrazu, rozpalovala mi žíly a dodávala odvahu. Sevřel jsem ruce v pěst, obrátil se na Roye.
"Náš úhlavní nepřítel. Kamarád pokleslých, vidím, že sis jej už všiml," konstatoval tiše Roy. Jeho modré oči se už uklidnily. Byla v nich tatáž síla brojit proti zlu. Vypadal jako vykonavatel vyšší vůle. Byla kolem něj energie. Cítil jsem ji až sem, uhasila moji touhu po odplatě. Uklidnila mě a donutila odtrhnout oči od hrůzného výjevu.
"Váš nepřítel? Myslel jsem, že jste..."
"Satanisti?" zasmál se Roy. "Nějací blázni a vrahové? Ach ano, to si myslí mnoho lidí. Hledá nás policie, pásnou po nás pozůstali po "obětech". Jako ty."
"A není to pravda? Zabíjíte lidi! Zabili jste Sáru!"
"Uklidni se, Rittere. Mluvíš z cesty. Luss nezabila Sáru. Sára se zničila svými hříchy."
"Nevím, kdo z nás mluví z cesty," zavrčel jsem a vztek se znovu obrátil proti němu.
Neodpověděl, pouze ke mně přišel a obrátil mě zpět k sedmi obrazům. Ukázal na jeden menší obraz po levici Satanova. "Lucifer. Démon pýchy. To on zabil Sáru a zničil její duši."
Na chvíli se zamyslel, spustil ruku a zavřel oči. "Adriano, zloděj z Bormia. Zabil jej démon lakoty Mamon." Ukázal na odporné zvíře v horní části stěny. Vychytralé oči bestie mě lstivě pozorovaly. Zloděj duší. "My nezabíjíme lidi. Zabíjíme démony uvnitř. Lidská duše, to boží dílo, nemůže být ovládáno démony. Musíme jim pomoci. Dostat je do Ráje dříve než bude pozdě. To je naše role. Náš raison d´etre, Petře."
Oněměl jsem. Toto už jsem někde slyšel. Vybavily se mi nepříjemné vzpomínky. Sára vysmívající se. Sára milující svůj dokonalý obraz. Sára zneužívající ochotu svých rodičů. Sára, dokonalá princezna. Sára, cloumající. "To ne! Je to vražda! Lidé ví, co děláte. Vraždíte nevinné..." Roy poodstoupil. "Máš to v sobě. Neunikneš své roli. My bereme hříchy ostatních na svá bedra. Zabil jsi Luss. Vzal sis její moc osvobozovat duše ve spárech démonů. Smiř se s tím."
"Nevěřím tomu," zašeptal jsem. "Démoni neexistují. Je to jenom iluze a zastrašování!"
"Obelháváš se a ty to víš."
"Nikdy jsem nic takového neviděl," mávl jsem rukou k obrazům. Vysmívaly se mi. "Neexistují!"
"Cítíš je. Teď a tady. Cítíš i Boží moc, která věřící drží mimo jejich dosah. Proč myslíš, že ses tak dobře cítil uvnitř kostelů a chrámů?! Byl jsi k tomu určen, pomáhat!"
"Nic jsem nikdy..." zarazil jsem se. "Jak to víš?"
Roy se usmál. Nebyl to ironický úsměv, poprvé se upřímně usmíval. Jeho tvář se změnila. Nebyl to hrozivý obraz Popravčího. Byl to Ochránce slabých a láska sama. Byla v něm něha a touha po životě. Surově přetrhaná. "Byl jsem na tom stejně. Nechápal jsem, proč. Šel jsem pomáhal lidem, do armády. A potkal jsem Lussii... A pak se dozvěděl pravdu."
"Co jsi se dozvěděl?"
Znovu se usmál. "Že jsem byl předurčen pomáhat. O moji roli Osvoboditele."
Nadechl jsem se. Nebylo co říci. Popsal přesně mé pocity. Když jsem se rozhodoval o svém povolání. To COSI mi říkalo, abych šel "pomáhat a chránit". Bylo to silnější než touha po klidu a bezpečí. Ten úžasný pocit, když byl vrah dopaden. Když jsem viděl šťastné tváře lidí, kteří dostali zpět své ukradené jmění. Spokojenost v srdci.
Roy se stále usmíval. "Bojujeme proti hříchům. Je to naše povinnost. Byla to i Lussina povinnost. Sesbírala všechny své potřebné hříchy a mohla spokojeně odejít do Ráje."
"Co myslíš potřebnými hříchy?"
"Každému z nás byl od narození vypočítán počet hříchů, které musí přijmout. Já mám dva. Porazit Mammona a Asmodea. Vzít mu jejich otroky a osvobodit je. Kolik jich máš ty, Petře?"
Díval jsem se do očí těm bestiím. Satan mě ničil, Asmodeus na mě z výšky pohrdlivě pohlížel a Belfegor, bestie lína, po mě házel očko z roku místnosti. Hypnotizovali mě, ničili. Byl to předem prohraný boj?! Znovu mě zaplavila ta podivná síla. Odolávala nátlaku pohledů a pohrdavých úšklebků. "Tři. Odplata za poklesky?"
"Je to poslaní, ne trest."
"Nevím... Lidé mě zabijí!"
"Bůh tě odmění. Nezabíjíš, osvobozuješ už mrtvé duše. Dáváš jim šanci žít. Musí platit za svoje špatné chování."
"Není smrt příliš tvrdá?!" zeptal jsem se zoufale a odtrhl oči od Satana. Musel jsem pryč. Nervózně jsem udělal pár kroků do vedlejší místnosti. Ke schodišti. Roy už mi neodpověděl, s podivným výrazem sledoval moje činění. Pak se obrátil zpět k obrazům, ve tváři výraz nelibosti a smutku.
+++
Vyčerpaně jsem se sesunul na postel. Veliký pokoj byl vlastně podkrovím. Hedvábně měkké prostěradlo vonělo po květinách. Byla to lože na louce, uprostřed živé přírody. Otevřené francouzské okno dovnitř pouštělo chladný vánek. Venku se třpytily hvězdy, měsíc matně zářil zpod mraků. Cudně se zahaloval do mlhy, nechtěl osvětlit mramor na podlaze, vytvářet lesk. Zavřel jsem oči a poslouchal. Řeku šumějící dole v údolí. Vítr a povlávající záclony, Šustění stránek z otevřené knihy. Zvedl jsem se a pomalu došel ke stolku vedle okna. Nohy s vyřezanými pařáty se jemně zanořovaly do hustého perského koberce. Boty jsem už dávno sundal, jako i bundu a mikinu. Přestože do místnosti neustále proudil chladný vzduch, krb v místnosti a přítomnost hřejivé energie mi dodávaly potřebné teplo.
Pod svícnem bez svíček ležela otevřená kniha. Jak jsem předpokládal, nerozuměl jsem ani slovo. Zaujal mě vak velmi starý tisk, ozdobné písmo a omšelost stránek. Kniha byla vázaná v kůži, těžká a letitá. Přejel jsem prsty po deskách. Pod mýma rukama se skvěl zlatý kříž. Bible. Znovu jsem pohlédl do stránek. Výrazným písmem zde bylo vyryto pár veršů, vyznačeno mezi jemným tiskopisem. Nerozuměl jsem, ale šepot u ucha mi radil.
Blaze těm, jichž nespravedlnosti byly odpuštěny,
těm, jejichž hříchy byly přikryty.
Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích!
Kdosi mi šeptal do ucha. Objímal mě. Snad duch bývalé vlastnice domu. Cítil jsem její ruce na ramenou. Chlad mrtvého těla kontrastující s vřelostí srdce. Posbírané hříchy, které udusila. Osvobozené duše, a topící se hříšníky, kteří se nenechali osvobodit. Peklo a Ráj, dva nesouhlasné póly v jedné osobě. Luss. Maličká holčička s ušpiněnými koleny. Bíle růže postříkané matčinou krví. Zoufalství a smutek, chladné stěny kláštera. Její hluboké hnědé oči, černé vlasy vlající ve větru. Impozantní postava uprostřed moře nevýrazných lidí. Jejich osvoboditel, který došel vlastního Spasení. Byla tady. Usmívala se na mě. "Pochopil jsi," šeptala spokojeně, vůbec nic mi nevyčítala.
Nechal jsem se vést. Měsíc se přišel podívat. Laškování duše a těla, splynutí dvou nesouhlasných směsí. Objala mě, usmívala se. Uspávala mě jako dítě. Příprava na dlouhou cestu, kterou musím absolvovat pěšky. Připadal jsem si jako ve snu. Ležel jsem na posteli a kráska, jejíž líce byly osvětlovány plameny z krbu, se nade mnou skláněla, její vlasy mě lechtaly na obličeji. Pohladila mě po vlasech, jako matka své dítě. Nic neříkala, ale cítil jsem souznění. Více než s kýmkoliv jiným. Byla to opravdu moje duševní matka. Bytost, která mi připomněla moji úlohu. Poprvé a více než kdy jindy jsem jí byl vděčný. Za to, že mě našla a dala mi cíl. Nejasný a temný, špatný konec.
+++
Tančila uprostřed louky. Víla v zelených šatech, skákala jako laň mezi trsy vysokých trav. Nořila své malé nožky do průzračné vody potůčku, který si těžce razil cestu skrze hustý porost. Rozevláté zlaté vlasy ji kolem hlavy utvářely spokojenou záři. Auru klidu a čistoty, spokojenosti, míru. Smála se, ten zvuk ohýbal trávu a listí kolem, čistý a jasný jako voda tryskající z hory. Vodopád protkal vzduch tisíci kapičkami chladné tekutiny, osvěžil horký vítr, který rozevlával šaty kolem jejích stehen. otáčela se, skotačila a usmívala se na mě. Sára. Byla svobodná, mimo dosah démonů. Byla v ráji a spokojeně tančila, jako tolikrát předtím. Nezkrotná a zároveň nevinná.
Viděl jsem ji jako tolikrát předtím. Usmívala se na mě a její modré oči mě propalovaly. Vybízely, ať se přiblížím. Obejmu ji a položím do trávy. Zároveň se mě stranila, otáčela se ke mně zády a cudně odvracela červenající se tvář. Byla to víla, kterou bych nedokázal porazit. Poklad, který bych odkázal hodiny jen pozorovat. Bílá stehna, útlé ruce. Zelené šaty, tisknoucí se k bokům. Zlaté vlasy a krvavě rudé rty. Vyzývavé oči plné jisker a ruměnec ve tváři. Byla dokonalá. Vzdalovala se, země se jí pod nohama měnila. Dostávala kulturnější ráz. Divoké trsy travin dostaly podobu růžových keřů. Rozevláté vlasy se jí zkrotily od poslušného drdolu. zelené šaty se změnily v prostý černý oděv, který zdůrazňoval štíhlou siluetu. Zestárla a modré oči ji zjihly. Hrála si se svojí dcerou.
Holčička s černými cůpky, skotačila kolem ní. Na chvíli se ztratila mezi keři. Vrátila se, celá umazaná, ve tvářích rýhy a ve vlasech větvičky. Rozesmátá a spokojená, zavěsila se do své mámy a obě spolu odkráčely vstříc vodopádu. Dostal podobu brány. Brány do Ráje. Kráčely očištěné vstříc osudu. Sára i ona tajemná žena, dvě v jednom. Duše spojené čistotou. Žila tady a byla spokojená. Teprve tady jsem pochopil význam Royových slov. Jak dobrá může být očista na Zemi. Co to tomu člověku dá. I na první pohled ztracená duše dostane druhou šanci. Zalila mě energie. Cítil jsem mír, idylu ráje. Všudypřítomnou lásku a odpuštění. Byl to opravdu jen sen?
"Všichni se tou cestou jednou vydáme," ozvala se Luss za mými zády. Krásná, jako tehdy. Neměla však onen vyplašený pohled. Zářila štěstím a vyrovnaností, vlasy volně rozpuštěné. Zářily jako obsidián, jemně se vlnily. Hnědé oči, jako tmavá čokoláda, mě pozorovaly. Nebyl v nich chlad a strach. Byly plné radosti a naplnění. Vzala mě za ruku a odvrátila od brány. Vedla mě opačným směrem, tam, kde začínal temný, hustý les.
"Moje matka mi ukázala cestu. Byla stejná, jako my. Byla lékařkou a pomáhala nemocným. Těm posedlým pomáhala očistit se. Lidé to nepochopili a jeden nesmířený pozůstalý ji zastřelil. Nedokázala jsem to přijmout." Ruka se jí roztřásla. Vstříc tmavým korunám stromů její tvář bledla a oči vyhasínaly. "Až teprve studiem starých svitků jsem pochopila hluboký význam matčina poselství. Byla to má krev, která mě vedla. Naplnil se tak můj osud a já se zavázala, že budu taktéž pomáhat. Čekat a hledat, ubohé duše ve spárech démonů. vysvobodila jsem je a ocitla se tady. Čekám, doufám."
Mlčky jsem si ji prohlížel. Byli jsme na hranici, mezi realitou a Rájem. Předměstí, kde už jsou jen továrny a průmyslová centra. Byla bezdomovcem ve světě duší. Modlil jsem se, aby se jí brána taktéž otevřela. Aby se znovu setkala se svojí mámou. "Běž a vyhraj, Petře," opakovala.
"Jak to poznám?" zeptal jsem se na otázku, která mě už dlouho trápila. Jak vím, koho osvobodit?
"Démon na sobě zanechává stopy. Ničí vše kolem sebe. Uvidíš jeho činy, až přijde čas. Dívej se lidem do očí a poznáš skrytého démona. Vyhraj a pomůžeš duši. Nech se vést srdcem."
Odpoutala se ode mě. Kráčela zpátky na slunnou louku. Hladila trsy trav a dívala se na zamčené dveře. Loukou se prohnal další poryvy horkého vzduchu a odnesl mě zpátky. Tam, kde na mě čeká jistá smrt.
+++
Z hlubokého spánku, či spíše bezvědomí, mě vytrhlo až nepříčetné řinčení zvonku. Dezorientovaně jsem se posadil a chvíli bez možnosti soustředit se zíral před sebe. Až téměř po minutě jsem si uvědomil, že jsem ve svém vlastním obýváku. Rozbitá televize stále ještě hrozivě připomínala nedávný masakr v tomto domě, při pohledu na ni jsem však necítil nic než melancholii. Nenávist a strach zmizel. Zbyla jen mírná otupělost, jako bych se včera – nebo kdy vlastně – napil něčeho opravdu silného. Nešlo mi do hlavy, jak jsem se vůbec ocitl doma. Nepamatoval jsem si, že bych vůbec absolvoval cestu z Itálie. Odvezl mě snad někdo zpátky?
Nesourodnou směs myšlenek bolestivě přerušila další záplava vysokých zvuků. S hrozivým zakřupáním kloubů jsem vstal, protáhl se a došel přes potemnělou chodbu až ke dveřím. nahmatal jsem klíče v zámku. Vždyť jsem si je bral s sebou! Ani jsem se nezatěžoval nad tím přemýšlet. Kolem mě bylo až příliš mnoho tajemna. Otevřel jsem dveře pohlédl do pobledlého obličeje mladého patologa. Ozařovala jej pouze pouliční lampa a vykreslovala mu do tváře hrozivé stíny. Vypadal jako mrtvola. Unaveně jsem se opřel o rám dveří, na vteřinu zavřel rozbolavěné oči a obořil se na něj.
"Co tady děláš v tuto nekřesťanskou hodinu?"
Ani se neráčil odpovědět, vtrhl dovnitř a zavřel za sebou dveře. Tolik náhlých pohybů mě vyvedlo z rovnováhy. Teprve až jsme byli oba skryti před zraky náhodných kolemjdoucích, promluvil. Tiše a sebevědomě. "Přišel jsem si s tebou promluvit. Byl jsem tu už včera, ale nikdo neotvíral. Kdes byl?" Zamyslel jsem se. Kde jsem vlastně byl? "Já nevím," přiznal jsem po pravdě a promnul si oči. Jeho agresivní chování mě znervózňovalo a začala mě velice bolet hlava. "Hele, není mi zrovna dobře, co kdybys přišel zítra...?" navrhl jsem nevýrazně. Ondřej jen rychle zavrtěl hlavou.
"Chci si s tebou promluvit TEĎ HNED. Je to neodkladné." Zatvrzele stál na svém místě a hrozivě na mě shlížel. Přestože byl mladší a hubenější, byla kolem něj podivná aura moci. Byl si velice jistý svým jednáním. Vůbec se mi nechtělo ho přijmout, ale okolnosti mě k tomu přinutily. Rezignovaně jsem ho dovedl do kuchyně a rožnul. Ondřej si automaticky sedl za stůl a pohodlně se rozvalil na sedačce. Díval se na moje záda, cítil jsem ten pronikavý pohled, zatímco jsem z chladné lednice doloval rychlé občerstvení. Vytáhl jsem jakousi pomazánku, či spíše směs zeleniny, masa a tatarky. Měl jsem hrozný hlad a žaludek to dával hlasitě najevo. Bylo mi špatně. "Tak říkej," pobídl jsem ho, když mlčel. Chtěl jsem nějak odpoutat pozornost od své osoby.
Ondřej se tiše zasmál, slyšel jsem, jak se na sedačce ještě pohodlněji usadil. "Já a pár mých známý máme... jeden plán. A k jeho realizaci potřebujeme menší obnos peněz." Protočil jsem oči v sloup. "Od toho je práce," podotkl jsem mezi krájením starého chleba. Ondřej se znovu zasmál a až příliš lenivě odvětil do vzduchu: "Proč pracovat, když máš známosti?"
"Co tím myslíš?"
Nehodlal se přetvařovat. Sebevědomí a nadřazenost byly v jeho slovech jasně znát. "Chci od tebe prachy, Rittere."
Zasmál jsem se, opatrně zavřel krabici s pomazánkou a hledal ve skříni nějaký tácek. "Proč bych ti jako měl dávat peníze? Zbláznil ses?"
"Mohl bych policii prozradit tvé a Danielovo malé tajemství," opáčil sladce Ondřej.
Ztuhl jsem, ruka, na půli cesty od kredence, se nepatrně otřásla. Stiskl jsem zuby a třes ovládl. "Jaké máš namysli?" zeptal jsem se rádoby klidně a vzýval všechny bohy, aby to byla jen nějaká bezvýznamná návštěva baru ve službě.
"Viděl jsem vás dva nést do lesa jakousi mrtvolu. Co by tomu asi řekla policie," zamyslel se Ondřej. "Mrtvolu, zabalenou do igelitu? To by muže zákona velmi zajímalo," pokračoval s předstíraným zaujetím. Zatnul jsem zuby a otočil se k němu. Díval se mi do očí. Skrze ty své šedé. Mrazivě chladné, vypočítavé... Roztřásl jsem se, žaludek se mi sevřel. Byla to jenom hra světla, nebo...? Chytl jsem se o hranu stolu a sedl si. "Kolik peněz chceš?" Ondřej se škodolibě pousmál. Byl v jasné převaze. Na chvíli se zamyslel a probodával mě vypočítavým pohledem. Oči démona. "Co takto půl milionu ze začátku a pak každý čtvrtrok dalších sto tisíc? Abych se náhodou nezapomněl..."
Vzedmula se ve mně vlna emocí. Energie se probrala k životu. Pálila krev a škvařila vnitřnosti. Nedalo se to vydržet, zavřel jsem oči. Abych unikl pohledu démona. Byl jsem v pasti, měl jsem jen mizernou naději. Ten démon mě porazil... Ale to se nemělo stát! Všichni mě celý život připravovali, Luss... Nevědomky jsem si vybavil její slova. Démon na sobě zanechává stopy. Ničí vše kolem sebe. Uvidíš jeho činy, až přijde čas. Dívej se lidem do očí a poznáš skrytého démona. Vyhraj a pomůžeš duši. Nech se vést srdcem. Nech se vést srdcem... Zadíval jsem se na Ondřeje. Jeho tvář, krutá a bezcitná, se roztahovala do děsivého šklebu. Vítězství na dosah. Roztřásly se mi ruce a s jiskrou nové naděje jsem ze sebe ztěžka vypravil "Souhlasím."
Spokojeně se znovu opřel a věnoval mi jeden pohrdavý pohled. "Mohli bychom tu naši skvělou dohodu něčím zapít, co ty na to?" Měl jsem sto chutí ho vykázat ven, vyhodit jej na ulici. Místo toho jsem jen kývnul a šel do sklepa pro víno. Chladná místnost uklidnila roztřesené svaly. Tělo se uklidnilo a mozek začal pracovat. Bylo to snad vidění? Cítil jsem vedle sebe ďábla. Samotného Belfegora. Popadl jsem první víno, které bylo na stole, otevřel jsem jej snad jen pouhou silou vůle a začal hltavě pít. Po chvíli mi zrak padl na cosi v rohu. Mozek mi zbystřil a srdce znovu vzplanulo. Trans.
Popadl jsem zpola vypitou flašku vína a klekl si k té hromádce. Krysí jed. Růžové granule napuštěné kyanidem. Nejasně jsem si pamatoval, že tu Sára kdysi našla myši a od té doby mě nutila stále kupovat tyto odporné granulky. Jestli tu kdy nějaká myš byla, teď jí moje srdce děkovalo. Nejistě jsem vzal hrst granulí do rukou a nasypal jsem je jednu po druhé do lahve s vínem. Rudá tekutina se rozčeřila, když do ní padaly granule jedu a postupně se rozpouštěly. Horečně jsem sbíral po zemi granulky kyanidu, házel do vína. Klepaly se mi ruce a na čele mi vyrazil pot. V horečkách jsem víno znovu zamíchal a celý ztuhlý se vrátil do kuchyně. Ondřej se na mě líně díval.
Vytáhl jsem dvě skleničky, obě vrchovatě nalil. Snažil jsem se zakrýt svůj třes, nešlo to. Ondřej se jen pohrdavě pousmál, když viděl mojí bídnou existenci. Jistě to připisoval sobě a byl na to právem hrdý. Postavil jsem před něj sklenici s vínem. S potutelným úsměvem ji vzal za nožičku a mírně mi popřál na zdraví. Lokl si. Jednou, podruhé. Pak vypil polovinu sklenice. Po čele mi stékal pot, musel jsem svoji sklenici položit, tak se mi třásla ruka. Zatnul jsem ji v pěst. Znovu, vypil celou sklenici a zavřel oči. Stylem gurmána si pohrával s nožičkou prázdné sklenice, otáčel ji mezi prsty. Uběhlo pár vteřin mučivého ticha. Minuta, dvě. Pátral jsem po signálu, kdy se jed dostatečně rozšíří...
Jeho ruka strnula, sklenice se silou gravitace vysmekla z jeho chabých prstů a roztříštila se o kamennou podlahu. Ostrý zvuk rozbíjecího se skla prořízl ticho. Následovala ho série prudkých nádechů. Kyanid zasáhl jeho plíce. Ztuhlé tělo se skácelo k zemi, Ondřej sebou s vytřeštěnýma očima trhl. Bezvládné ruce se snažily stisknout krk. Neovládal se, cukal sebou, oči zemdlené, plné hrůzy a touhy po vzduchu. Sklonil jsem se nad ním. Nedokázal zaostřit, zornice mu těkaly. Přidržel jsem ho oběma rukama, aby netropil rámus. Pět vteřin, kyanid se dostal do srdce. Šest, přestal sebou cukat. Sedm, ruce mu bezvládně klesly. Přestal dýchat. Jeho pohled zmatněl. Díval jsem se na jeho mladou tvář, ztuhlou úporným nutkáním nadechnout se. Zlo z jeho očí vyprchalo. Aura kolem něj zmizela a jeho tvář se zjemnila. Ústa se zkřivila do malého úsměvu.
Byl volný.
† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
Hudba. Útěcha rozmrzelého mozku, balzám na srdce, které pukalo nejistotou, strachem před nekonečnou tmou. Podporovala nesmyslnou naději na lepší zítřky, ukládala polámané tělo do hebkých peřin hřejivých tónů, divokých kytarových sól a klavírních skladeb, syntetických rytmů, lehoučkých tónů píšťal a divokých hlasů. Zpívali o depresi, o strachu, v náruči diváků, spokojeni a v extázi štěstí na podiu. Lhali snad? zpívali nepravdu, o nekonečném utrpení a bolesti v srdci, zatímco jejich tělo pukalo návaly radosti nad vědomím, že dělají člověku nejmilejší věc – zpívají a pohybují se. Je to všechno jen klam. Iluze světa, který tak rádi oblbují svými podmanivými texty.
I am a man who walks alone
And when I'm walking a dark road
At night or strolling through the park
Zpívají o tmě, o smrti, a vidí světlo a život. Vidí tisíce spokojených fanoušků, pohybujících se těl. Vidí sami sebe, svět okolo. Strach ze tmy, který mohou zahnat rozsvícením světla. Mě praskal žárovka. Nemohu nahmatat novou. Není nikdo se svící, ani pochodeň kdesi v dáli. Jenom čerň. Čerň a plno krásných tónů, hrozivých hlasů a podmanivých sól. Rádoby procítěná balada. Žijí přemýšlením o bolesti a bolest zatím vždy překonali! Co ti, kterým už není pomoc? Co zpívají oni? Mlčí... Mlčí, sedí v koutě. Přemýšlí, jak ten život ukončit, ruku na noži, v ústech hořkou pachuť právě polknutých léků. Pachuť smrti, sladký závan bezbolestného odchodu... Jen tak se může člověk dostat z vězení vlastního těla?
When the light begins to change
I sometimes feel a little strange
A little anxious when it's dark.
Fear of the dark, fear of the dark
I have constant fear that something's always near
Fear of the dark, fear of the dark
I have a phobia that someone's always there
Jediný záblesk světla. Sen, iluze mého vlastního mozku... Unavit se z poslouchání hudby, unavit mysl, donutit ji odevzdat se proudům podvědomí. Mají co říci. Je toho moc, co chci? Uniknout z šedi nudného vegetování na tomto světě? Co je život bez zraku, bez schopnosti vidět své blízké? Šla jsem domů. Po starém, rozkopaném chodníku, za zády světla z křižovatky. Všude kolem bylo plno mdlých světelných ostrůvků pod pouličními lampami, sem tam se mihl osamělý chodec a narušil tak jednolitost barevné plochy. Svět se rozdělil na dvě poloviny – ostrůvky světla a tepla a tmavá zákoutí plná chladu, nenávisti a slepoty. I vidoucí tápal ve tmě, zakopával o vlastní nohy. Vnímal každý šelest, klapot bot.
Have you run your fingers down the wall
And have you felt your neck skin crawl
When you're searching for the light ?
Sometimes when you're scared to take a look
At the corner of the room
You've sensed that something's watching you.
Jsem jedním z nich. Slepec, který vidí. Skrze tmu, vidí stíny černější než je okolní temnota. Snaží se mě obelhat, ale nezamaskují se. Tady ne, tady už jsem pánem já. Já jsem ten, kdo pronásleduje stíny, světlo života. Pochodeň pro slepce, kteří tápou. Záchytné lano. Blížili se ke mně, jako divocí psi. Hyeny s pořádnou dávkou agresivity. Blížili se, ve skrytech domů. Obklopovali mě. Snažili se být co nejtišší, ale jejich kroky, jejich dech, jejich vzrušení z lovu je prozrazovalo. Každé mrknutí oka, každý pohled skrze neprostupnou tmu. Číhali, čenichali. Hledali mě, hledali jakoukoliv slabost. Odhadovali vzdálenost, nelepší chvíli. Bylo to jako pozorovat film, u kterého bylo jasné zakončení. Předem známý výsledek, staré klišé. Teď vystartují, obstoupí mě, zaženou do kouta. Musela jsem se usmát... Byli tak průhlední! Pomalí, zaostalí! Pouhá zvířata...
Have you ever been alone at night
Thought you heard footsteps behind
And turned around and no-one's there ?
And as you quicken up your pace
You find it hard to look again
Because you're sure there's someone there.
Vyběhli. Naráz, pokoušeli se mě překvapit, vyděsit. Blýskavé nože v jejich rukou, ostrý klapot bot, jiskry šílenství v očích. Blížili se, odevšad. Byli si tak jistí svojí výhrou, že se ani nesnažili pospíchat. Cítili iluzi, moji hrůzu, bezmocnost. Obelhávali svá srdce, viděli jen nevinnou holku, kterou zabijí, umučí k smrti. Znásilní, okradou, zabijí. Deset metrů. Bylo jim vidět do obličeje. Tváře zkřivené vzrušením z honu na bezmocnou srnku. Vlci, s bílými tesáky obehnali bílou laňku, zahnali ji do kouta. Všechno se to odehrávalo, nemusela jsem ani otevírat oči, bylo to kolem mne, cítila jsem to ve vzduchu, v srdci. První záblesk, záblesk modrých očí. Síla, která zabíjí. Jsou jako bezmocná zvířata. Štěňátka na hraní. Dva z nich, kteří blokovali bezpečnou cestu odsud, se pod mými rukama změnili v trosky.
Zhroutili se v návalech křečí, vzduch rozvibrovaly výkřiky bolesti. Strach a pach smrti, který mi projel tělem. Strach ze smrti, slast nadvlády nad životem. Byly to prasata na porážku. Medvídci. Rozběhla jsem se, se smíchem jsem utíkala před rozrušenou smečkou. Nechali své zraněné druhy daleko za sebou. Snažili se o léčky, nadbíhávali a obcházeli mě. Pár z nich se odpojilo a vběhlo mezi bloky paneláků. Snažili se mě obelstít? Cítila jsem je všude kolem. Byla to mapa živých teček, bouchajících srdcí. Některé z nich skomíraly. Pod tlakem mého vědomí, zabíjela jsem dotěrné mouchy. Seskočila jsem menší zídku a otočila se směrem k příchozím. Udýchaní, nože dávno schované. Už neměli sílu.
Klesli na kolena, jako poslušní pejsci. Vlci, kterým krotitelé nasadili ostnaté obojky a náhubky. Zkrocené živly, poslušné feny, které vám lízají ruce. Klaněli se před bolestí. Nevnímali mě jako osobu, viděli jen stín a cítili, jak jim ostrá sbíječka ničí mozek. Zkroutili se, naříkali a vyli jako netvoři chycení do pasti. Hráli to? Vypadali jako tanečníci, kroutili se okolo mě, prosili a zároveň se jakoby posmívali. Vysmívali se mé bezmoci, vysmívali se strachu, který sálal okolo. Bojím se? Agrese je projev slabosti. Instinkt zvířete, které se cítí ohroženo. Užovka, chycena od pasti. Prská a kouše.
Odplazili se ode mě, pár z nich uteklo. Vzdali se, kapitulovali přes příliš silným stiskem. Dělali mrtvého brouka, rozutekli se a rozlétli do okolí, jako vyplašení holubi před davem lidí. Přede mnou. Rozlétávají se, dodávají temnému místu podtón nostalgie, míru a zároveň zběsilosti. Nezdálo se však, že by ty krysy utíkali před bolestí. Utíkali k postavě ve stínu. K čemusi majestátnímu, klidnému a vyrovnanému. K osobně ve stínu, který byl světlejší než okolní temnota. Vycházela snad ze mě? Nebyla jejich bolest zdrojem mé slepoty? Bylo to kvůli mně samotné? Pomáhala jim vstávat. Umučeným duším hojila rány. Hladila je po zkřivených tvářích, usmívala se na ně, vlasy jí vlály v mírném vánku.
S každou zahojenou ránou na duši hyen se kolem mě trochu rozehnala mlha. Mizela slepota, jak mizely rány v hlavě. Duševní bolest mizela a fyzický žár ohně se neustále zvětšoval. Něco za něco. Pustila poslední ruku a podívala se na mě. Upřeným pohledem zelených očí, skrze prameny neposedných vlasů. Byla to snad královna těchto vod? Vždyť je to MŮJ sen! Nemá tu co dělat, je to parazit...
"Proč si soustavně ubližuješ?"
Moje ruce byly od krve. Byla snad cizí, že jsem vůbec nezaznamenala bolest? Tekla odnikud nikam. Je to snad součást snu? Necítím fyzické tělo. Někde leží, snad na kapačkách? Nemohla jsem si vzpomenout, jakékoliv povědomí o světě TAM ve tmě se mezi stíny ztrácelo. "Nech mě na pokoji!" osočila jsem se na ni a ustoupila. Blížila se. Klidně, jako stín, mezi stromy. Vyčkávala snad na vhodnou příležitost? Uhodit mě, zabít moji duši? Zničit celý sen?
"Tento svět ti nepatří, Terezo. Vrať se zpátky," zašeptala mi do ucha. Strnula jsem. Chladný hlas mnou zatřásl, i přes svoji zdánlivou nevýraznost. Ticho přebil chlad poselství. Zabodl se do srdce jako dýka, vyrval mi srdce z hrudi. "Patří nám, mrtvým. Vrať se mezi živé."
"Já tam nemám co dělat!" ohradila jsem se. Neposlouchala, otočila mě čelem k sobě. Její oči mě propalovaly. Tmavé zornice, oči divoké šelmy, stráž. "Probuď se, Terezo."
+++
"Probuď se, Terezko!" kdosi mnou lomcoval.
"Mami?! Co se děje?" trhla jsem sebou. Celá zhroucená na zadní sedačce, zlámaná a unavenější víc než předtím. Pořád jsem měla jedno sluchátko v uších. Bruce stále vyřvával svůj srdceryvný text o strachu ze tmy, tlumený špatnými sluchátky. Nemohla jsem se zorientovat, do hlavy mě tlačil nejspíše pás. Nejistě jsem se narovnala.
"Chytni se mě, dovedu tě domů," zašeptala nejistě máma. Podala mi ruku, rozechvělou. Silně jsem ji stiskla, vidina nepřítele kolem mě byla až příliš silná. Byl to jen sen, nebo výstraha? Vracet se tam někdy? Roztřásla jsem se strachem, schoulená v náruči své matky.
Nejistě jsem se pokoušela vybavit si podobu našeho baráku. Bylo to zvláštní, hra na slepou bábu. Kdo si nejvíce zapamatuje? Tady jsou dveře a okno. Nalevo další dveře. Skříň naproti, věšák na kabáty a bundy po pravé ruce? Nebo to bylo naopak? Sotva jsem pletla nohama, pořád rozespalá a unavená z nepřirozené polohy v autě. Bolela mě hlava, třeštila a proudily mi skrz ní litry krve. Celá má existence byly pouze zvuky v mé hlavě. V rohu cosi šustí! Snad nepřítel? Vrah, chce mě zabít? Na rameni jsem cítila čísi ruku. Je to opravdu moje matka, není to jen násilnice? Jsem doma? V první chvíli jsem zpanikařila, kde to sakra jsem?! Nepoznávala jsem to tady! Není tu přece ten stůl... Je to opravdu náš barák?
"Mami! Mamí, kde jsi?!" zakřičela jsem najednou, když mě ruka pustila. Byla jsem sama uprostřed černi. Čeho se chytit, není přímo přede mnou překážka? "Klid, jsem tady." Byla mi oporou. Jako nikdy předtím, byla jsem závislá na okolí. Hůře než batole, nedovedla jsem bez pomoci ani chodit. Máma mě odvedla do – údajně – mého pokoje. Nepoznávala jsem okolí. Jsem si jistá, že ta židle tu předtím nestála, a kde byla moje postel? Opravdu je v rohu místnosti, a nad ní polička s knihami? Jako pavouci moje ruce ohmatávaly jemnou strukturu stěny. Narážela jsem do rohů skříní, bolest u palce v nohou mě nutila stát a nehýbat se. Nebude příště na řadě má hlava?
"Jak tady mám žít?"
Máma mě beze slova objala. Slova neměla váhu. Byli jsme bezmocní jako zvířata. Mozku neporučíš. Je poškozený, neopravíš jej do konce mrzkého života. Má nějaký smysl dál žít? Neodvažovala jsem se ptát, jen jsem se bezmyšlenkovitě položila na postel. Ani jsem se nepřikrývala, v mikině a s botami. Ležela jsem, oči zavřené. Snažila jsem se alespoň uklidnit skrze hluboké dýchání. Nádech, výdech. Meditace v naprosté tmě. Pozitivní myšlení uprostřed bezmoci. Cítila jsem máminy ruce, jak mi sundávají boty a mikinu. Nechala jsem se, jako panenka Barbie, oblíkat a vysvlékat jak vlastník chce. Bezbranná uprostřed tmy a podivných zvuků.
"Mami?"
"Co potřebuješ?"
"Pusť mi prosím nějaké CD, já to tu v tichu nevydržím."
Slyšela jsem, jak mamka přešla k hi-fi v rohu pokoje. Pár neznatelných zvuků tlačítek. Zmatenost, když slyšíte každé šustnutí. Mozek, co se snaží identifikovat situaci.
"Co tam chceš?" zeptala se po chvíli máma.
"Wagnera," zašeptala jsem bezmyšlenkovitě, pohled do tmy.
Nic neříkala, ale úplně jsem viděla její zmatený pohled, nejistotu pohybů. Jako vidinu. Podivný úsměšek, snad s kapičkou bezmoci. Slyšela jsem cvaknout CD a po chvíli se z reproduktorů ozvaly první tony Richardova Götterdämmerung. Jako smrt, která se plíží a objímá své oběti. Nic netušící a spící. Slepé krysy. Pomalé a váhavé tóny se rozléhaly po pokoji. Mozek vnímal každý tón, sebemenší záchvěv větru. Jakoby se i vzduch ohýbal pod poryvy těžkých proudů tonů. Splýval
† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
Hudba. Útěcha rozmrzelého mozku, balzám na srdce, které pukalo nejistotou, strachem před nekonečnou tmou. Podporovala nesmyslnou naději na lepší zítřky, ukládala polámané tělo do hebkých peřin hřejivých tónů, divokých kytarových sól a klavírních skladeb, syntetických rytmů, lehoučkých tónů píšťal a divokých hlasů. Zpívali o depresi, o strachu, v náruči diváků, spokojeni a v extázi štěstí na podiu. Lhali snad? zpívali nepravdu, o nekonečném utrpení a bolesti v srdci, zatímco jejich tělo pukalo návaly radosti nad vědomím, že dělají člověku nejmilejší věc – zpívají a pohybují se. Je to všechno jen klam. Iluze světa, který tak rádi oblbují svými podmanivými texty.
I am a man who walks alone
And when I'm walking a dark road
At night or strolling through the park
Zpívají o tmě, o smrti, a vidí světlo a život. Vidí tisíce spokojených fanoušků, pohybujících se těl. Vidí sami sebe, svět okolo. Strach ze tmy, který mohou zahnat rozsvícením světla. Mě praskal žárovka. Nemohu nahmatat novou. Není nikdo se svící, ani pochodeň kdesi v dáli. Jenom čerň. Čerň a plno krásných tónů, hrozivých hlasů a podmanivých sól. Rádoby procítěná balada. Žijí přemýšlením o bolesti a bolest zatím vždy překonali! Co ti, kterým už není pomoc? Co zpívají oni? Mlčí... Mlčí, sedí v koutě. Přemýšlí, jak ten život ukončit, ruku na noži, v ústech hořkou pachuť právě polknutých léků. Pachuť smrti, sladký závan bezbolestného odchodu... Jen tak se může člověk dostat z vězení vlastního těla?
When the light begins to change
I sometimes feel a little strange
A little anxious when it's dark.
Fear of the dark, fear of the dark
I have constant fear that something's always near
Fear of the dark, fear of the dark
I have a phobia that someone's always there
Jediný záblesk světla. Sen, iluze mého vlastního mozku... Unavit se z poslouchání hudby, unavit mysl, donutit ji odevzdat se proudům podvědomí. Mají co říci. Je toho moc, co chci? Uniknout z šedi nudného vegetování na tomto světě? Co je život bez zraku, bez schopnosti vidět své blízké? Šla jsem domů. Po starém, rozkopaném chodníku, za zády světla z křižovatky. Všude kolem bylo plno mdlých světelných ostrůvků pod pouličními lampami, sem tam se mihl osamělý chodec a narušil tak jednolitost barevné plochy. Svět se rozdělil na dvě poloviny – ostrůvky světla a tepla a tmavá zákoutí plná chladu, nenávisti a slepoty. I vidoucí tápal ve tmě, zakopával o vlastní nohy. Vnímal každý šelest, klapot bot.
Have you run your fingers down the wall
And have you felt your neck skin crawl
When you're searching for the light ?
Sometimes when you're scared to take a look
At the corner of the room
You've sensed that something's watching you.
Jsem jedním z nich. Slepec, který vidí. Skrze tmu, vidí stíny černější než je okolní temnota. Snaží se mě obelhat, ale nezamaskují se. Tady ne, tady už jsem pánem já. Já jsem ten, kdo pronásleduje stíny, světlo života. Pochodeň pro slepce, kteří tápou. Záchytné lano. Blížili se ke mně, jako divocí psi. Hyeny s pořádnou dávkou agresivity. Blížili se, ve skrytech domů. Obklopovali mě. Snažili se být co nejtišší, ale jejich kroky, jejich dech, jejich vzrušení z lovu je prozrazovalo. Každé mrknutí oka, každý pohled skrze neprostupnou tmu. Číhali, čenichali. Hledali mě, hledali jakoukoliv slabost. Odhadovali vzdálenost, nelepší chvíli. Bylo to jako pozorovat film, u kterého bylo jasné zakončení. Předem známý výsledek, staré klišé. Teď vystartují, obstoupí mě, zaženou do kouta. Musela jsem se usmát... Byli tak průhlední! Pomalí, zaostalí! Pouhá zvířata...
Have you ever been alone at night
Thought you heard footsteps behind
And turned around and no-one's there ?
And as you quicken up your pace
You find it hard to look again
Because you're sure there's someone there.
Vyběhli. Naráz, pokoušeli se mě překvapit, vyděsit. Blýskavé nože v jejich rukou, ostrý klapot bot, jiskry šílenství v očích. Blížili se, odevšad. Byli si tak jistí svojí výhrou, že se ani nesnažili pospíchat. Cítili iluzi, moji hrůzu, bezmocnost. Obelhávali svá srdce, viděli jen nevinnou holku, kterou zabijí, umučí k smrti. Znásilní, okradou, zabijí. Deset metrů. Bylo jim vidět do obličeje. Tváře zkřivené vzrušením z honu na bezmocnou srnku. Vlci, s bílými tesáky obehnali bílou laňku, zahnali ji do kouta. Všechno se to odehrávalo, nemusela jsem ani otevírat oči, bylo to kolem mne, cítila jsem to ve vzduchu, v srdci. První záblesk, záblesk modrých očí. Síla, která zabíjí. Jsou jako bezmocná zvířata. Štěňátka na hraní. Dva z nich, kteří blokovali bezpečnou cestu odsud, se pod mými rukama změnili v trosky.
Zhroutili se v návalech křečí, vzduch rozvibrovaly výkřiky bolesti. Strach a pach smrti, který mi projel tělem. Strach ze smrti, slast nadvlády nad životem. Byly to prasata na porážku. Medvídci. Rozběhla jsem se, se smíchem jsem utíkala před rozrušenou smečkou. Nechali své zraněné druhy daleko za sebou. Snažili se o léčky, nadbíhávali a obcházeli mě. Pár z nich se odpojilo a vběhlo mezi bloky paneláků. Snažili se mě obelstít? Cítila jsem je všude kolem. Byla to mapa živých teček, bouchajících srdcí. Některé z nich skomíraly. Pod tlakem mého vědomí, zabíjela jsem dotěrné mouchy. Seskočila jsem menší zídku a otočila se směrem k příchozím. Udýchaní, nože dávno schované. Už neměli sílu.
Klesli na kolena, jako poslušní pejsci. Vlci, kterým krotitelé nasadili ostnaté obojky a náhubky. Zkrocené živly, poslušné feny, které vám lízají ruce. Klaněli se před bolestí. Nevnímali mě jako osobu, viděli jen stín a cítili, jak jim ostrá sbíječka ničí mozek. Zkroutili se, naříkali a vyli jako netvoři chycení do pasti. Hráli to? Vypadali jako tanečníci, kroutili se okolo mě, prosili a zároveň se jakoby posmívali. Vysmívali se mé bezmoci, vysmívali se strachu, který sálal okolo. Bojím se? Agrese je projev slabosti. Instinkt zvířete, které se cítí ohroženo. Užovka, chycena od pasti. Prská a kouše.
Odplazili se ode mě, pár z nich uteklo. Vzdali se, kapitulovali přes příliš silným stiskem. Dělali mrtvého brouka, rozutekli se a rozlétli do okolí, jako vyplašení holubi před davem lidí. Přede mnou. Rozlétávají se, dodávají temnému místu podtón nostalgie, míru a zároveň zběsilosti. Nezdálo se však, že by ty krysy utíkali před bolestí. Utíkali k postavě ve stínu. K čemusi majestátnímu, klidnému a vyrovnanému. K osobně ve stínu, který byl světlejší než okolní temnota. Vycházela snad ze mě? Nebyla jejich bolest zdrojem mé slepoty? Bylo to kvůli mně samotné? Pomáhala jim vstávat. Umučeným duším hojila rány. Hladila je po zkřivených tvářích, usmívala se na ně, vlasy jí vlály v mírném vánku.
S každou zahojenou ránou na duši hyen se kolem mě trochu rozehnala mlha. Mizela slepota, jak mizely rány v hlavě. Duševní bolest mizela a fyzický žár ohně se neustále zvětšoval. Něco za něco. Pustila poslední ruku a podívala se na mě. Upřeným pohledem zelených očí, skrze prameny neposedných vlasů. Byla to snad královna těchto vod? Vždyť je to MŮJ sen! Nemá tu co dělat, je to parazit...
"Proč si soustavně ubližuješ?"
Moje ruce byly od krve. Byla snad cizí, že jsem vůbec nezaznamenala bolest? Tekla odnikud nikam. Je to snad součást snu? Necítím fyzické tělo. Někde leží, snad na kapačkách? Nemohla jsem si vzpomenout, jakékoliv povědomí o světě TAM ve tmě se mezi stíny ztrácelo. "Nech mě na pokoji!" osočila jsem se na ni a ustoupila. Blížila se. Klidně, jako stín, mezi stromy. Vyčkávala snad na vhodnou příležitost? Uhodit mě, zabít moji duši? Zničit celý sen?
"Tento svět ti nepatří, Terezo. Vrať se zpátky," zašeptala mi do ucha. Strnula jsem. Chladný hlas mnou zatřásl, i přes svoji zdánlivou nevýraznost. Ticho přebil chlad poselství. Zabodl se do srdce jako dýka, vyrval mi srdce z hrudi. "Patří nám, mrtvým. Vrať se mezi živé."
"Já tam nemám co dělat!" ohradila jsem se. Neposlouchala, otočila mě čelem k sobě. Její oči mě propalovaly. Tmavé zornice, oči divoké šelmy, stráž. "Probuď se, Terezo."
+++
"Probuď se, Terezko!" kdosi mnou lomcoval.
"Mami?! Co se děje?" trhla jsem sebou. Celá zhroucená na zadní sedačce, zlámaná a unavenější víc než předtím. Pořád jsem měla jedno sluchátko v uších. Bruce stále vyřvával svůj srdceryvný text o strachu ze tmy, tlumený špatnými sluchátky. Nemohla jsem se zorientovat, do hlavy mě tlačil nejspíše pás. Nejistě jsem se narovnala.
"Chytni se mě, dovedu tě domů," zašeptala nejistě máma. Podala mi ruku, rozechvělou. Silně jsem ji stiskla, vidina nepřítele kolem mě byla až příliš silná. Byl to jen sen, nebo výstraha? Vracet se tam někdy? Roztřásla jsem se strachem, schoulená v náruči své matky.
Nejistě jsem se pokoušela vybavit si podobu našeho baráku. Bylo to zvláštní, hra na slepou bábu. Kdo si nejvíce zapamatuje? Tady jsou dveře a okno. Nalevo další dveře. Skříň naproti, věšák na kabáty a bundy po pravé ruce? Nebo to bylo naopak? Sotva jsem pletla nohama, pořád rozespalá a unavená z nepřirozené polohy v autě. Bolela mě hlava, třeštila a proudily mi skrz ní litry krve. Celá má existence byly pouze zvuky v mé hlavě. V rohu cosi šustí! Snad nepřítel? Vrah, chce mě zabít? Na rameni jsem cítila čísi ruku. Je to opravdu moje matka, není to jen násilnice? Jsem doma? V první chvíli jsem zpanikařila, kde to sakra jsem?! Nepoznávala jsem to tady! Není tu přece ten stůl... Je to opravdu náš barák?
"Mami! Mamí, kde jsi?!" zakřičela jsem najednou, když mě ruka pustila. Byla jsem sama uprostřed černi. Čeho se chytit, není přímo přede mnou překážka? "Klid, jsem tady." Byla mi oporou. Jako nikdy předtím, byla jsem závislá na okolí. Hůře než batole, nedovedla jsem bez pomoci ani chodit. Máma mě odvedla do – údajně – mého pokoje. Nepoznávala jsem okolí. Jsem si jistá, že ta židle tu předtím nestála, a kde byla moje postel? Opravdu je v rohu místnosti, a nad ní polička s knihami? Jako pavouci moje ruce ohmatávaly jemnou strukturu stěny. Narážela jsem do rohů skříní, bolest u palce v nohou mě nutila stát a nehýbat se. Nebude příště na řadě má hlava?
"Jak tady mám žít?"
Máma mě beze slova objala. Slova neměla váhu. Byli jsme bezmocní jako zvířata. Mozku neporučíš. Je poškozený, neopravíš jej do konce mrzkého života. Má nějaký smysl dál žít? Neodvažovala jsem se ptát, jen jsem se bezmyšlenkovitě položila na postel. Ani jsem se nepřikrývala, v mikině a s botami. Ležela jsem, oči zavřené. Snažila jsem se alespoň uklidnit skrze hluboké dýchání. Nádech, výdech. Meditace v naprosté tmě. Pozitivní myšlení uprostřed bezmoci. Cítila jsem máminy ruce, jak mi sundávají boty a mikinu. Nechala jsem se, jako panenka Barbie, oblíkat a vysvlékat jak vlastník chce. Bezbranná uprostřed tmy a podivných zvuků.
"Mami?"
"Co potřebuješ?"
"Pusť mi prosím nějaké CD, já to tu v tichu nevydržím."
Slyšela jsem, jak mamka přešla k hi-fi v rohu pokoje. Pár neznatelných zvuků tlačítek. Zmatenost, když slyšíte každé šustnutí. Mozek, co se snaží identifikovat situaci.
"Co tam chceš?" zeptala se po chvíli máma.
"Wagnera," zašeptala jsem bezmyšlenkovitě, pohled do tmy.
Nic neříkala, ale úplně jsem viděla její zmatený pohled, nejistotu pohybů. Jako vidinu. Podivný úsměšek, snad s kapičkou bezmoci. Slyšela jsem cvaknout CD a po chvíli se z reproduktorů ozvaly první tony Richardova Götterdämmerung. Jako smrt, která se plíží a objímá své oběti. Nic netušící a spící. Slepé krysy. Pomalé a váhavé tóny se rozléhaly po pokoji. Mozek vnímal každý tón, sebemenší záchvěv větru. Jakoby se i vzduch ohýbal pod poryvy těžkých proudů tonů. Splývaly a promíchávaly se, různě barevné vodní proudy, a potápěly mé tělo. Hrály si s ním, ohýbaly jej. Orchestr zabíjel všechny smysluplné myšlenky. Nechával jen stádo emocí. Krutých a surových panáčků uvnitř v mé hlavě.
Dobývaly se skrze lebku, bušily do kostí a mlely mozek. Jen vzdáleně jsem slyšela mámin hlas. Odcházeli do práce. Mám jídlo a pití na kuchyňské lince a sousedka se prý každou půlhodinu podívá, jestli jsem v pořádku. Nedávalo mi to smysl. Co budu dělat? Ležet poslouchat, utápět se v moři not a zuřivých melodií. Nechat se drásat tvrdými baladami. Žádná romance, jen tma a zabíjení. Byla to čistá agrese, agrese ohroženého zvířete, které se chce zachránit a přitom bezmocně visí nad propastí. Drží se za lano, které se každou sekundou o něco rozváže. Kolik mi zbývá času? Hodina? Den? Rok? Cítila jsem se hůř než mrtvá. Byla to agonie bolesti, neschopnost postavit se nátlaku. Mnohaleté mučení, dnes zakončené poslední bolestivou pointou.
Opatrně jsem se posadila a nahmatala hřbet tlusté knihy. Zajímalo by mě, která z těch mnoha to je. Nějaký můj román nebo učebnice? Slovník? Hebká vazba neprozradila svá tajemství. Stránky šustily jako všechny jejich vrstevnice. Nebyla to hudba bolesti, byl to mír a tisíce let klidu. Nostalgie mě opět nutila připomenout si hodiny a dny strávené nad knihami. S knihami v náruči. Při hudbě, v absolutním tichu. Pod jasným světlem lampy, v absolutní tmě okolo. Bdění o půlnoci, když mě děj připoutal k listům knihy. Desetitisíce stránek, které se otočily pod mýma rukama. Jemné, hrubé. Recyklovaný, křídový i jemný papír. Každá kniha měla svůj zvláštní pach. Jedna voněla po nebezpečí, další lákala sladkou vůni poznání. Čokoládové omámení skrze romanci. Mrštila jsem knihou o zem. Byl to jen kus papíru, zakódovaný a neviditelný předmět.
I try to make it through my life
In my way
There's you
I try to make it through these lies
That's all I do
CD se pomalu a téměř bez viditelné hranice přehouplo z temných tónu Wagnera mezi cella a elektrické kytary. Ani jsem to nezaregistrovala, jen jsem se znovu nahmátla po knize. Klekla jsem si na zem a po čtyřech pátrala po zemi. Knihu však ne a ne najít. Vysmívala se mi, schválně se schovala. Abych ji nemohla vidět. Zahalila se rouškou tmy a ohlušila mě divokým řevem Adama Gontiera. Nebylo úniku. Zastavil mě, zkrotil moji touhu nalézt Proviněnou. zastavil mě, ukolébal mě. Zničil moji touhu vstát.
I try to make you see my side
I Always try to stay in line
But your eyes see right through
That's all they do
I'm getting tired of this shit
I got no room when it's like this
But you order me
just deal with it!
Nebyla jsem si jistá, kde jsem. Někde v mém pokoji. Kam jsem předtím šla, vše bylo najednou nejisté. Hudba mě kolébala a mé tělo se svíjelo v nejistotě, v té odporné křeči. Jako elektrický proud, cloumala se mnou, zamotávala mi myšlenky. Musela jsem se jí podvolit. Byla to čirá šílenost, touha po normálnosti. Zase být, jako dřív. Nechat se elegantně unášet nádhernou hudbou, královnou plesů a tance. Naplno se do té divoké vody ponořit. Raftovat na notách a vysmívat se zrádným proudům. Tančit mezi nebezpečím, z ostrůvku bezpečí na druhý, skákat mezi propastí bolesti a nejistoty. Rozhoupat se do rytmu, unést se pryč, od pocitu méněcennosti a bezvýznamnosti. Utéci před slepotou. Tančím se zavřenýma očima, jako víla uprostřed paloučku dokonalosti.
Doprovodem mi však byla pouze bolest. Bolest na rukou, v srdci. Bolest od okolí. Bilo mě, ničilo. Každý můj krok mě donesl k nebezpečí. Klopýtala jsem od nepřítele k nepříteli. Bili mě, tloukli holemi. Bylo to delirium Touhy po životě, které mě zabíjelo. Každá otočka, každý krok. Rány do nohou, do hlavy. Jasné záblesky, procítění. Viděla jsem kolem sebe lidi. Ne tváře, jen mohutné postavy. Chtěli mě zabít a já mohla jen tančit. Otáčet se a vyhýbat ránám. Ostré hrany nábytku mě tloukly do úmoru. Nemohla jsem odolat. Meče, ostří břitvy. Tělo se zlomilo v půli. V agonii neštěstí a šílenství jednoho člověka, který nebyl schopen přežívat. Rozkřičela jsem se, ale hudba byla stále hlasitější. Přehlušila mě. Neslyšela jsem nic jiného než pískání v uších. Přišla jsem i o hlas? Nemohu mluvit, nemůžu křičet bolestí! Jak se vyjádřit, bez hlasu... Neslyším? Bludné kruhy kolem mě se sevřely. Nemůžu tak žít.
+++
Jedinou útěchou snad mohl být fakt, že v tomto světě jsem nic necítila. Smutek, bolest, vše zmizelo. Zmizely komplexy a viděla jsem. Zdál se tu být naprostý ráj, odlišný od krutého světa. Ráj zapadajícího slunce, siluet města s podivnými obyvateli. Plno náhodných kolemjdoucích bez tváří, jen pár z nich mělo svůj vlastní svět. Byli to lidé jako já. Zbloudilé duše, snílci, kteří utíkají do dokonalého světa, utěšit se. Pobavit se a ukrýt se před hnusem reality. Sběrna odpadu. Utrápené duše, zatracovaní zločinci. Nezbývala jim jediná naděje. Obrátili se sem, chtěli nalézt klid. Zabíjeli se tu navzájem. Umře tělo bez duše? Muže vás zabít sen? Věřila jsem tomu. Byla jsem už prakticky mrtvá. Nebylo proč dál žít v realitě. Tady jsem měla alespoň malou šanci žít. Okolí mě však neustále přesvědčovalo o opaku. Slaboduší obyvatele astrálního světa. Útočili na mě, dokud si neuvědomili moji moc. Já ještě naději neztratila. Může to být všechno jen noční můra? Ne, není to naděje, ale čirá touha po životě. Drží mě nahoře nad kalnou vodou hnusu a slizu.
Byli tu však i mocnější. Vyrovnaní, silní a ochotní naslouchat. Byli jako on... Znalci smrti. Znalci tohoto života. Snílkové s otevřenou hlavou, faráři zdejšího náboženství. Pomáhali zlomeným duším a bídaky odstraňovali. Nutili se je probudit – a zemřít. Nelítostně odstranili každého pobudu, anarchistu, co chtěl narušit přirozený běh astrálu. Strážci snů. Byli všude a měli moc. Chtěli mě snad vyhnat i odsud? Měla jsem skrytou touhu je zničit. Jednou pro vždy, jako všechny noční můry. Netvořili snad oni ty hnusné sny? Chtěli si jenom dokázat svoji moc. V realitě jsou nicky. Dívali se na mě, tady jejich pohled bodal jako jehly. Sledovaly každý můj pohyb, hlídali přede mnou ostatní návštěvníky smutného města, zakouřeného smogem továren a spálenými těly.
"Přišla jsi sem pomstít svého parťáka?" obrátila jsem se na osobu, která se ve stínu opírala o sloup. "Vím, co jsi zač, neschovávej se přede mnou," nedokázala jsem potlačit pohrdavý tón. Nenávist a agrese existovala i tady. Šedivá emoce, která řídi svět chaosu.
"Koho máš na mysli?" otázala se po chvíli mlčení a konečně se ukázala. Musela jsem uznat, že ve skutečném světě by byla nejspíše opravdu pěkná. Menší, štíhlá postava, ideál dnešní pochybné společnosti. Víla mezi zvířaty. Její tmavé oči plné jasu a inteligence mě propalovaly. Byla to směs zelené a černé, znepokojivá hloubka kočičích očí. A směs barev ve vlasech, které ji povlávaly ve večerním vánku. Opravdu netypický příklad strážce. Vůbec nevypadala nebezpečně.
"Vašeho parťáka Davida. Toho bastarda, co si zabíjel nevinné lidi."
"V tomto světě se nezabíjí lidi. Pouze zlé myšlenky," odpověděla klidně a pomalu se posadila za mnou na zídku. Nebyla zase o tolik menší než já. Blízkost ji přidávala centimetry. Sílu pohledu a moc v jemných rukou.
"Ale dokážete zabít člověka."
"Duše se čas od času rozhodne odejít. Není to hezké, ale nebráníme tomu. Jsme průvodci živých, ne chůvy mrtvých."
"Necháte zemřít člověka?!"
"Nebráníme mu, to je veliký rozdíl," osočila se na mě. "Nechápeš základní principy astrálu. Lidé sem chodí v noci. Je to domov zbloudilých duší, neklidných povah a ztracených případů. Doupě všech nešťastníků, zlomených srdcí. Nalézají tu klid a mír. Proto odstraňujeme duše, které toho zneužívají ve svůj prospěch. Manipulátoři, lidé co v realitě nic neznamenají."
"Myslíte tím sebe konkrétně, že ano," utrousila jsem ironicky. "A vůbec, jak jsem se sem dostala já?! Co dělám mezi sebevrahy a zoufalci?" Odpověď jsem znala předem.
"Hledáš pomoc," odvětila Strážkyně neurčitě do větru. Připustila jsem, že v něčem má určitě pravdu. "Chceme ti pomoci znovu nalézt směr, protože tady nepřežiješ. Nemůžeš žít ve snech."
"Proč bych nemohla?! Je to jediné místo, kde se cítím živá!"
"Cítíš?" kontrovala mi. "Tady nikdo nic necítí. Sny jsou prázdné. Emoce existují jen v realitě, kam patříš."
"Proč se mě snažíte přesvědčit, že ta hnusná... realita, ten... hnusný svět plný bolesti, je pro mě to pravé místo?! Vždyť ani jeden z vás nechápe, jak je to tam hrozný! Nechci se tam vrátit..." už prosebně jsem dokončila svůj výlev. Zmlkla jsem, její pohled plný soucitu mě přikoval na místě. Nebyla to přetvářka, ona mi rozuměla... Ale jak by mohla?
"Jsi taky slepá?" zeptala jsem se pomalu.
"Jsem pro živé mrtvá," zašeptala po chvíli. "Nevím, kdo jsem. Jsem Strážce. Nemám rodinu ani přátele. Jsem Strážce a mým jediným úkolem je pomáhat ostatním. Dokud nezmizím..."
"Nezmizíš? Lze odsud zmizet?"
Podívala se na mě, pohledem plným smutku. "Tento svět je spjat s realitou. Jakmile umře mozek, naše duše jdou dále." Ukázala rukou kolem dokola, na siluetu zamračeného města.
"Toto město ztmavne a nebe se otevře. Duše odejde. Skončí pro ni pouť a začne zase... Někde jinde."
"Kde je jinde? Co se stane, když – jak říkáš – město ztmavne?"
"Mozek se odpoutá od duše a ani ten nejlepší Strážce astrálu už nebude moci... ovládat svůj poslední sen. Jen velice, velice málo lidí se probudilo. Je to nepřirozené, zázrak."
"Jak mám žít bez zraku?" čekala jsem radu. Záchytný bod.
"Využívej ostatní smysly. Budoucnost je nejistá, dějí se zázraky. A v realitě jsou lidé, kteří tě mají rádi."
"Ale jak mi pomůže láska, když nevidím jejího dárce?!"
"V realitě cítíš emoce, to je to nejcennější. Tady nic takového nenajdeš. Jen bolest a zklamání."
"Bolest znamená život. Ale temnota světa je... Radši bez lásky než slepá!"
"Tady jsi taky slepá. Nevidíš nebezpečí. Otevři už konečně oči. Víš, že neschopnost vidět je jen relativní. Záleží na tvém postoji," snažila se mi domlouvat.
"Nesnaž se mě poučovat! Je to můj život. Běž se starat o jiné ovlivnitelné, kteří se budou klanět tvé scestné filosofii, já jdu pryč! Jdu žít."
Seskočila jsem ze zdi. Pryč od těch podivných Strážců. Ale její hlas mi pořád zněl v hlavě. "Probuď se, Terezo, otevři oči."
† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
Každý správný román má svého hlavního hrdinu. Hrdinu, jehož charakter se vyrovná lesku zlata. Ryzí povaha, dobrý člověk, silný, vytrvalý, s ušlechtilou idejí. A na druhé straně je nesympatický ošklivý zloduch, na konci vždycky poražen. Je to tak ve skutečnosti?
Nikoliv. Romány jsou psány proto, aby své čtenáře chlácholily. S nepříjemně smutným tónem nás chlácholí, že někde pořád vítězí ono dobro nad zlem. Protože bez těchto báchorek, bez neumírající lidské touhy po dokonalosti, by ten realistický –krutý– svět upadal mnohem více než doposud. Nehaňme proto ony snílky s nosem zabořeným v knihách.
Možná je někdo zranil. Hledají v hlubinách knih náplast na svoji bolest. Hledají své druhé já, onoho ušlechtilého tvora, jakým je hlavní hrdina. Ve svém vlastním nitru... Čekají, až z hlubiny jejich duše k nim promluví Dokonalost.
Nemůžu se toho zbavit. Pokaždé, když vidím čistý list, nepopsaný deník, musím začít "filosofovat". Přitom na to nemám právo - svět nemám zcestovalý, o cizích kulturách a způsobu života vím jen něco málo z výslechů... Dokonce nemám ani čestný titul filosofa... Ale prosím Vás, nehaňte mne za tyto zbytečné řádky. Pomáhají mi utřídit si myšlenky, vyjasnit si moji roli ve společnosti. Ale už dost!
Mnoho lidí ani netuší, kolik chytrých lidí, kolik vznešených idejí se kolem něj za den mihne. Ať je to ten nezajímavý tlouštík u okna, kterého dennodenně vidíte v autobuse č. 44, nebo kolemjdoucí student se sluchátky v uších. Dokonce i povalující se bezdomovec, strhaná uklízečka v podchodu... Každá z těch osob má své vlastní já, svoji filosofii... Jejich idea -náplň života- je jedna ze základních lidských potřeb. Vedle jídla, vody, vzduchu potřebujeme i něco vyššího, co nás nabádá, když klopýtáme spletitou cestou života.
Běda člověku, který svoji ideu ztratí. Není mu již pomoci, ač se o to někteří snaží. Takový člověk už nemá pro co žít. Mozek, nemající vyšší úkol, začíná klesat - člověk se stává zvířetem, bezduchým tvorem, který se chce pomstít za zničenou myšlenku. Stává se z něj zločinec.
Odjakživa bylo mým snem těmto lidem nějak pomáhat... Dráhu psychologa jsem si však nevybrala. Rodina nikdy má přání stát se detektivem nebrala vážně. O to více mě tato práce přitahovala. Byl to můj fatum, pomáhat lidem s naplněním jejich idejí... A jak, ptáte se?
Hlavně jim zabránit zemřít a zabít. Nemusím ovšem říkat, že jsem totálně selhala. Přišla jsem o svou ideu, o svoji myšlenku, a stala se zločincem.
Nebudu již déle zahlcovat vaši mysl ubohou filosofií mé mysli. Chtěla jsem tu sepsat věci, které ve mně utkvěly, které mi nedají v noci spát. Možná si po přečtení tohoto listu řeknete, že jsem přecitlivělá stařena, co se opovážila přidat se k ochráncům zákona. Možná mě však pochopíte. Píšu proto, abych varovala ostatní, všechny duše kolem mne. Že mezi desítkou dobrých se najde i člověk na scestí, člověk bez duše.
Jmenuji se Veronika Vormund-Štěpánková. Vypadá to děsně, vím. Opravdu hloupé jméno, které mi komplikuje život od nepaměti. Od dětství na mě poulili lidé oči, jakže se to jmenuji. Na vině jsou samozřejmě rodiče. Hrdá Němka, známá celebrita, odmítala mít dítě, které by nemělo její jméno. A otec souhlasil, ale dělal si na mě taktéž nároky. A tak vzniklo mé divné příjmení. Jméno mám po otcově matce, po mé babičce. Zemřela krátce před mým narozením... jméno proto bylo vybráno spontánně.
Můj děda, nádherný to člověk, totiž věřil, že jsem babička, která se vrátila zpět na zemi v novém těle. Po pár letech bouřlivého manželství mých rodičů si mě vzal na starost. Byl mým otcem více než kdokoliv jiný. Rodiče se rozvedli, matka se vrátila do Německa. Otec se zbláznil, musel být pod dohledem. Tak jsem vyrůstala pod dědovým dohledem, stával se ze mě takový samorost.
Dědeček nebyl špatný ošetřovatel, ale chyběla mi máma. Snažila jsem se ji hledat, ale najednou se za ní zavřela brána. Brána, ke které nemám klíč. To byl jeden z důvodů, proč jsem se přihlásila k policii. Chtěla jsem najít svoji rodinu.
Rok po mém nástupu ke kriminální policii mi zemřel otec. Prý přestal jíst. Chvíli jsem uvažovala, že té práce nechám. Zachránil mě až můj přítel, psycholog, který měl otce a jemu podobné případy v popisu práce. Seznámili jsme se právě nad mrtvým tělem mého táty. Občas mám ten pocit, že se mi táta takto omluvil za roky samoty a neporozumění. Rok nato se mně a Tondovi narodila krásná dcerka. Už neměla divoké příjmení, nechala jsem jí jméno po otci - Forbelská.
Ptáte se, co je na tom zvláštního? Vskutku, stávají se mnohem horší věci, než že umírá rodinný příslušník... Ale každá ta událost ve mně něco zanechala, něco tíživého, co mě pomalu a jistě stahovalo dolů. Cítila jsem se tak trochu odpovědná za smrt svých nejbližších. Nedokázala bych snést něco jiného, proto jsem své zbývající chránila jako oko v hlavě. Má dcera Nikolka na to možná doplácela. Čím více jsem se ji snažila chránit, tím více se ona snažila utíkat - ode mě i od oné ochranné stěny.
Měsíc před oním incidentem, který mě nadobro porazil, umřel můj vychovatel a opravdový otec - můj děda. Není slov, jak popsat tíhu, která se na mě uvalila. Musela jsem si dát dovolenou, jinak by mě z práce vyhodili. Nevydala jsem ze sebe kloudnou větu, zasáhlo to i moji jedinou zbylou rodinu. Tonda, zvyklý na smrt z práce, se sice držel a já v něm našla oporu, má dcerka však odchod svého pradědečka, onoho "legračního staříčka v křesle" nesla taktéž zvláštně. Měla zrovna ono krizové období, chtěla se osamostatnit. Po oné události však jaksi stáhla křídla, zavřela se do své ulity. Byl to počátek mého šílenství, počátek prohry.
Prohra nejen v práci, týkala se totiž hlavně rodiny. Ani jsem tehdy nevěděla, jak moc se mne to bude dotýkat. Bylo mi pětatřicet. Teď je mi o rok více, ale jednou nohou jsem v hrobě. Vidím své ruce umírat, moje hlava padá dopředu. Vrásky se každým dnem prohlubují, ani sebelepší lifting by je už nespravil. Jsou to vrásky na duši, je to jizva na srdci, skelný pohled v očích. To ze mě dělá stařenu. Takovou, co se už nevyhrabe ze svého hrobu.
A teď se rozmyslete, jestli chcete vůbec číst příběh ženy, která zestárla. Zestárla o stovku let za necelé dva měsíce.
Pravidelný tikot, vycházející z útrob digitálního budíku, rušil klid tmavé kuchyně. Lednice tiše hučela, čas od času zablikala, občas se odkudsi ozval hukot tekoucí vody. Pod lampou, stojící vedle pootevřených dveří na balkon, jsem se nechávala unášet myšlenkami. U okna, kde se do zorného pole mimo vzdálených paneláků rozdělených lesem dostávaly i blízké větve vysoké olše, se dalo zapomenout i na rutinu jednotvárného života. Na strach o rodinu, která se rozletěla z hnízda, z této rozlehlé komůrky. A přitom nebyl důvod...
Na rozlehlém balkonu, který tvořil vetší část střechy suterénního obýváku, se dalo rozjímat. Na opačné straně od ulice. Za ochranou zdí, ve skrytu starých stromů na zahradě pod ním. Na hlavní ulici a přesto kdesi mimo spěch. Pokaždé stačilo jen sevřít kovové příčky, chladnou hráz oddělující pevnou zem od vzduchu. Spadly ze mě starosti, nedokázala jsem myslet na nic jiného, jen na krásu přírody. Uprostřed zakouřeného města, dusícího se svým vlastním životem. Dnes to však bylo jiné... Poslední dva měsíce to vše bylo jiné. ON tady už nebyl.
Neslyšela jsem jeho chrápání i přes patro, neslyšela smích u televize, neslyšela jemný hlas, nebádající Nikol k opatrnosti... Zmizel a dům ztichl. Byl najednou pustý, prázdný, neživý. Plný umělých zvuků. Neslyšela jsem hluboké tóny vážného Wagnera, vášnivé noty Mozarta. Hromady CD se povalovaly kdesi v komůrce. Před dvěma měsíci útulný pokojíček začal pomalu churavět. Nikdo z domu tam nepřišel uklidit a místo JEHO na posteli odpočívali akorát krabice s oblečením a pavouci.
Ach Bože! Jak mi ten starý pán, říkajíc při každé návštěvě moudro z Bible, chybí! Více než cokoliv jiného... Možná až na matku. Nechtěně jsem zaryla nehty do oceli. Samozřejmě to nešlo, akorát mi rukou začala škubat křeč. Možná už ani nežije... A nikdy se nedozvím, po kom jsem zdědila ono divné jméno. Jméno-prokletí, jak občas říkal Tonda... Možná i takové je. Přináší svému nositeli smůlu a neštěstí... Nech toho! Na co si pořád stěžuješ? Máš dítě, manžela, krásný barák uprostřed města! Práci bez stereotypu...
Hlasité bouchnutí dveří a následný hlasitý monolog mě naštěstí vytrhl z podivné vnitřní hádky. Nikol se konečně vrátila! Nemožno popsat pocit úlevy (který se každou noc opakoval!), když jsem uviděla shrbenou postavičku pod schody vedoucí do patra. Okamžitě jsem přeběhla kuchyň, bez bariér navazující na halu. Opřela se o malou skříňku naproti dveřím. Nikol si mě samozřejmě nevšimla, snažila se sundat si vestoje (a potichu) boty na vysokém podpatku. Nemotorně se pokoušela udržet rovnováhu na jedné noze, zatímco druhou vehementně zprošťovala šněrovací kozačky.
"Kde jsi byla."
Nebyla to otázka. Dokonce jsem předem věděla odpověď. Jenom mě nikdy nenapadlo nic lepšího. Což byl možná důvod věčných hádek.
"Venku, mami. S Anetou jsme byli v... Byli jsme v knihovně."
"Samozřejmě. Do knihovny potřebuješ úbor lehké dívky. Chceš snad zapůsobit na místní knihovníky?"
"Mamí!" znechuceně zanaříkala Nikol. Ten její provokativní tón malé holčičky nasazovala pokaždé, když se snažila z něčeho vyvléknout co nejdříve. Vždy proto, aby se zas do dalšího namočila. "Budeš se muset smířit, že už nežijeme ve středověku. Teď to nosí všichni a já to budu nosit taky..."
Konečně dobojovala, odhodila černé kozačky do rohu a prosmýkla se kolem mě, jednu ruku v kapse krátké bundičky. Určitě tam skrývá přinejmenším cigarety... Proč si s ní nepromluvím? Jsem snad zbabělec? Dokážu mluvit se zločinci, vrahy... a má vlastní dcerka je snad horší meta? Nikol dupala po schodech nahoru. Už jsem otevřela pusu a vyslovila osudnou větu, zabrzdila mě však ostražitá vzpomínka na minulou roztržku... Ne! Už si to více nerozhazuj... Určitě nic nebere, tu ruku měla v kapse jen náhodou! Nehádej se kvůli blbostem... Máš už tak dost starostí, ještě mít v domě uraženou puberťačku...
Dcerka zabouchla dveře svého pokoje. Slyšela jsem akorát zacvaknutí zámku a chrastění klíčů. Poslední dobou se zamykala vždycky. Snad je to jenom dočasný vzdor... Její pozdní příchody, ranní vstávání spojené s otravnými poznámkami a spěchem se stávaly každodenní rutinou.
Možná by si stačilo s ní promluvit... Ale co by řekla? "Mami, jsem už velká." "Mám snad nějakou volnost, ne?" "Nepřikazuj mi jako malé holce." V té lepší variantě... Ale já ji přece nechci ublížit... Jen jí ukázat, že ani pro ni není dobré dennodenně chodit spát o půl jedné a vstávat o půl šesté. Bezvýsledně. Vždy to skončilo hádkou, při které se dům otřásal mohutným řevem nebo dveřmi. Mám pocit, že se z naší malé hádavé holčičky stává pomalu a jistě arodinný typ. Odmítá s námi obědvat (už ani o víkendech!), nechce jezdit na dovolenou...mám dokonce pocit, že se chce odstěhovat. Ale vždyť nemá důvod...
Co ji k tomu nutí?! Co? Chce si snad dokázat svou převahu nad staříky, jako já a Tonda? Proč je k nám nepříjemná...co jsem udělala špatného? Proč mi nikdy neodpovíš, Nikolko, proč se jen ušklíbáš, mluvíš se mnou jako se sluhou, s otráveným tónem, že by i pes utekl...
Možná to ode mne byla jen touha mít zase někoho, kdo by na mně byl závislý.Někdo, kdo ocení moji snahu vychovat dobrého člověka se správnými hodnotami... Nebo to jsou špatné hodnoty? Co když mám já sama špatný názor a dcera mi takto naznačuje mylnost mého jednání... Možná bych ji měla nechat jít... Ale to by se jí potom něco stalo. Měla jsem to řešit, jít za ní, ne, já zbabělec zůstala stát v předsíni a mým společníkem se zase staly tiše vrčící přístroje. Nebudu nalhávat, cítila jsem se tím vším dotčená.
Neměla jsem ani síly jít nahoru, zabouchat na zamčené dveře a dožadovat se vstupu. Kolikrát přemýšlím nad tím, jaké to pro ni musí být. Jestli jsem dobrá matka... Třeba je takto otravná kvůli mně. Nech toho už!
Pravidelné zvonění služebního mobilu mě vytrhlo z transu. Spěšně jsem vrazila do dveří mé pracovny. Lejstra rozházená po stole ztěžovala hledání maličkého přístroje. I když řičel, a dokonce skoro pod mojí rukou (jak jsem si byla jistá!) trvalo mi minuty se zorientovat v chaosu papírů, propisek a šanonů.
"Prosím, Štěpánková."
Nechtěla jsem k tomu přiřknout i své "druhé" příjmení. Už tak mi dalo dost práce zamaskovat, proč jsem si nevzala Tondovo jméno. Možná kvůli památce na otce a matku, kteří jimi nebyli. Možná pocitem, že se musí ještě něco dořešit. Zjistit, kde je má matka.
"Veroniko, máme další případ." Koutkem oka jsem se podívala na digitální displej malých hodinek. Půl dvanácté.
"Samozřejmě... Kam mám dojet?" Poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila svojí prací nanejvýš otrávená. Nepomáhal ani vnucený postoj "pomáháš lidem, buď ráda". Cítila jsem se jako servírka na noční. Doufám, že se Nikol nic nestane...
"Wintrova...22. Líšeň."
Pěkné... Přes půl Brna a nikdo se Vás nezeptá, jestli jste už spali...
"A jak prosím tě... vypadá... ten dům...? A co se sta-talo?" po rozčilení nastal pocit naprosté otupělosti.
"To netuším, právě zavolali. Jedna žena našla majitelku domu mrtvou. Tuším, že sestra... Nebo-"
"To je koneckonců jedno... Dobře, budu tam."
Ani jsem nepočkala, co mi odpoví. Jednu ženu v noci by snad mohl zvládnout sám s kolegy, nebo ne? Proč vždycky musí volat mě, a k tomu vždy uprostřed noci?! Rychle jsem na nějaký papírek načmárala Tondovi vzkaz (stejně jsem cítila, že úplně zbytečně), rychle nazula boty a vyšla ven. Dusno ani uprostřed noci nepolevilo. Brno neztichlo, pořád žilo, a čím déle se pohyboval člověk venku, tím intenzivněji na něj doléhaly všemožné městské zvuky.
Pro jistotu jsem celý barák zamkla, i venkovní vchod. Jistota je jistota a Nikol klíče od zahradních dveří nemá. Rychle jsem nastartovala auto.
Kde že to je? Win-Wintrova? Líšeň? Věřili byste tomu, že i policista v Brně nezná ulice tohoto maličkého městečka? ještě že mám alespoň GPS. Bez toho bych asi ve spletitých uličkách Brna brzy našla smrt. GPS zablikala a konečně se zapnula. Zadejte cíl Vaší cesty. Nacházíte se na Adrese Štursova 41, Brno-Žabovřesky. To je jasné... Wintrova 22, Líšeň... A Rychle prosím. Monitor zablikal a po jeho obvodu se rozběhly "Hledací" čárky. Soustavně upozorňoval "Vyhledávám trasu".
"Do Líšně snad už dojedu."
Auto zavrčelo a rozjelo se do kopce. Doufám jen, že na Kolišti nebude taková zácpa... Snad se tam nestala bouračka...Z toho už bych se dnes opravdu asi sesypala. Proč jsem teď tak citlivá? Neměla bych, jsem policista, musím vydržet všechno... Zestárla snad ona nadšená vyšetřovatelka, ochránce lidských práv?! Spíše než vrásky na tváři si uvědomuji, že na zločince jsou i úspěšní policisté krátcí. Zatímco nás ubývá, zločincem může být každý... S větší či menší úspěšností ve svém džobu.
"Po dvaceti metrech odbočte doleva."
"Konečně ses probrala?" GPS už začala fungovat. Začala hlásat svá "moudra", každou chvíli se na mě utrhovala. "Nyní odbočte doleva." "Vraťte se zpět a odbočte doleva." "Vyhodnocuji novou cestu." Doteď jsem nezjistila, jak zrušit její komentář. Jedním okem jsem sledovala přibližnou polohu Wintrové a druhým sledovala řídký provoz na Přívratu. Sem tam nějaký neonem ozářený autobus, osamělé auto. Méně využité semafory vydávaly únavné oranžové světlo. Tady to ještě jde, ale směrem dál do města... Stačí rozkopaná silnice, nekonečná výstavba nových komplexů a kolony se vytvoří jedna dvě. Pak si hledej nějaké cesty.
"Jeďte deset metrů a poté odbočte doprava."
"To bych si dala do nosu," mírně jsem se nahnula. Vzadu za mnou zastavila dvě auta. Skácelová je samozřejmě zase špičkou. Neklidně jsem sevřela volant, každá minuta se počítá a nezkušený policista může zahladit důležité stopy. Blikla zelená, ale auto přede mnou se nerozjelo. Obklopena stojícími vozy, jak z pravého tak z levého pruhu, jsem zatroubila. Zvuk se rozlehl po klidné silnici.
"Klídek, kočko, nikam se přece nespěchá," ozval se jakýsi frajer, sedící v autě ve vedlejším pruhu. Nelibě se uchechtl a dál se poškleboval. Určitě je opilý, to přinejmenším. Možná i pod drogami, jinak by si všiml malé policejní značky na boku auta. Jeho nevhodné chování mě rozběsnilo, už jsem chtěla odseknout pokutou za urážku veřejného činitele (potom bych mu přidala i opilost a kdybych měla štěstí, i drogy), blikající hodinky na palubní desce mě zabrzdily. Frajírek si mě pořád prohlížel, nevěnoval rozjíždějícím autům před ním nejmenší pozornost.
Bez toho, aniž by se díval kam jede, rozjel se a zabočil. Určitě si mě prohlíží ve zpětném zrcátku.Takoví idioti by se neměli pouštět ani na kolo.
Hlasité troubení mě donutilo odtrhnout pohled od lesku čisté karoserie odjíždějícího auta. Vylekaně jsem se rozhlížela- Auto přede mnou už samozřejmě odjelo, jen já jako idiot pořád zdržovala. K autu za mnou se přidalo i další. Už jsem si představovala nelibé komentáře řidičů. "Ženská pitomá." "Neměly by sedat za volant." ... A já mám nadávat takovým frajírkům?!
Zbytek cesty se naštěstí obešel (až na malou kolizi, jak jinak než na ulici Miládky Horákové) bez vážnějších incidentů. Hodinky "0:10" a zapadlá ulice kdesi v nitru Líšně se konečně objevila. Už z dálky jsem viděla modré světlo z policejních reflektorů. Zase jsem poslední. A nepochybuji, že jsem byla první, komu kolega Lukáš volal... Neschopná ženská.
Dokonce i on tu byl dřív než já, přestože bydlí dvakrát dál než já... Vždycky je na místě první. Možná to je mojí neschopností. Luke na mě mírně zamával. Stál u jednoho policejního auta, opíral se o rám dveří a hovořil s kýmsi uvnitř. Přes opálenou tvář mu neustále přebíhal modrý záblesk, odrážel se v kudrnatých vlasech špinavě blonďaté barvy. A jeho pečlivě natrénovaný zachmuřený pohled, tichý, tesklivý hlas. Vždycky vypadal, že se ho smrt neznámých strašně dotkla, hrál divadlo jako rodinný příslušník. Na druhou stranu to byl výborný řečník, dokázal lidem říci špatné zprávy tak opatrně... Nepamatuji si, že by pod jeho slovy někdo omdlel hrůzou.
Zpracoval pozůstalé tak dokonale, že zůstali jenom sedět a klidně odpovídali na všemožné otázky. Plakali, ale tiše. Bez křiků, bez hysterie. Jako ona "nalezitelka" těla, sestra oběti. Oba dva jsem minula, opatrně překročila práh baráku. Nevypadal nuzně. Vše se lesklo, nábytek prvotřídní kvality. Že by bohatá dcerka? Nikdo mi nebránil, popravdě si nikdo nevšiml, že jsem přijela. Každý si už hleděl své vlastní práce. Dva policisté fotili vedlejší místnost, ložnici, podle rohu postele, viditelného ze dveří. Ať dělají svoji práci.
Je to pokaždé stejné. Vědět co hledat. Od jednoho kolemjdoucího jsem si vypůjčila rukavice, v kuchyni s chromovanou linkou si klekla ke koši. Byl skoro prázdný, až na pár drobností. Zjevně z dneška. Díky bohu, alespoň není takové čuně jako někteří... Vytáhla jsem pár zmačkaných papírků, pokropených vodou z pomalu vytékající flašky. Mladá dáma zjevně nabyla zrovna ekologicky naladěná. Pod pomerančovou kůrou se ukrývaly také obaly od těstovin a další papírky. Spolu se zmuchlanou složenkou. Proč by vyhazovala složenky? Byla to plánovaná sebevražda? Složenka obsahovala jak jinak než veliká čísla. Bydlela sama? Na jednu osobu se mi zdá inkaso poněkud větší... Elektřina, voda... Buď se dáma koupala třikrát denně, nebo tu nebydlela sama. Rozmazaná čísla byla těžko čitelná.
A taktéž lékařský předpis. Špatně čitelné písmo doktora, rovněž doplněno párem velikých skvrn. Jediné, co šlo vyčíst, byl název "Gynekologie, Bílý dům". Pod tím byl recept na prášky proti bolesti. Proč by si u gynekologa objednávala prášky proti bolesti? Nečitelné znaky názvu léků byly rozmazané. Vidět byla jenom adresa podniku, samozřejmě lékárna fungující při Bílém domu.
"Co je vlastně ta mrtvá zač?"
"Podle její sestry byla studentka, přivydělávala si modelingem."
"Chytrá holka," odvětila jsem do vzduchu, aniž bych si přítomného kolegy dál všímala. Papírky pečlivě složila, vložila do vakuového balíčku a hodila stojícímu.
"Ještě se tu porozhlédnu." Jen ať odejde... Kolega pokrčil rameny a začal v ložnici prohrabovat skříně. Mlčky jsem se usmála.
"Tak má zlatá, kde schováváš své léky?"
Z okna svítilo modré světlo, ozařovalo chromovou linku bledým svitem. Rozsvítila jsem lampy rozmístěné pravidelně podél zdi. Kuchyň se rozzářila. Nebýt pootevřené myčky se špinavým nádobím, mohla by místnost směle jít do IKEY na prodej. Nikde ani smítko prachu.
Skříně byly vesměs prázdné, nádobí měla nejspíš sama pro sebe. Jeden servis z barevného skla. Namátkou jsem vytáhla dva hrníčky svým zjevem hodící se spíše do asijské čajovny. Malé hrníčky byly jeden do druhého vklíněny. Omšelé a popraskané.
Z toho tedy určitě nepila. Asi nějaká atrapa čínského porcelánu... Zkusmo jsem je od sebe oddělila. Ztěžka. Horní praskl a ze spodního se rozsypal bílý prášek. Nebylo pochyby, šlo o pervitin. Opatrně jsem rozsypanou drogu zase vrátila do porcelánového hrníčku.
"Pojďte sem, prosím," zavolala jsem na policistu vedle. Po chvíli se s neutrálním výrazem objevil ve dveřích.
"Oběť zřejmě byla závislá. Dáte to prosím k věcem do laboratoře?"
"Samozřejmě... Jak jste-?"
"Věděla, kde hledat? Rozhlédněte se kolem. Byt není velký, kromě šatny, koupelny a ložnice je tu už jen tato kuchyně. Je to centrum domu, místo, kam se dostanete ze všech pokojů. Byla to žena, kolego, a je zjevné že si na této místnosti dávala opravdu záležet."
"Samozřejmě..." zahučel policista, sebral šálek s pervitinem a odkráčel. Cestou si mumlal o "chytrých lidech". Rozhodně nic pozitivního.
Tajná skrýš nebyla jediná... Je docela možné, že si léky schovávala do spíže, nebo snad v koupelně? Prohlídka ostatních skříní s nádobím nepřinesla úspěch. Vesměs vypadalo nepoužívané, hrnce pokryty vrstvou prachu. Nebyla taková hospodyňka. Restaurace, hospody, noční život... existuje ještě normální student?
Koupelna, spíše tedy chaos, byla nejmenší částí domu s největší koncentrací zbytečností. Ze skříněk na mě shlížely desítky šamponů, krémů, kondicionérů. Tři druhy make-upu v několikanásobném provedení, krabičky očních stínů, veliká řádka rtěnek. Byla úplně stejná jako moje dcera. Narozdíl od její péče o zevnějšek, byla vana špinavá, v odpadu se našlo plno vlasů. Se "zájmem" jsem chomáč, ucpávajíc odtok, vytáhla. Směsice mokrých vlasů skončila v pytlíčku.
Bílé skříňky pod umyvadlem byly také semeniště chaosu, nepořádku. Fény, žehličky či natáčky, vše nesourodně naházené v šuplících. Poslední zásuvka byla zamčená. Namátkou jsem prohrábla ostatní šuplíky, nikde však nebyl klíč. Váhala jsem mezi násilím a zdlouhavým hledáním. S jednou rukou stále na držátku jsem znovu zatáhla. Bezvýsledně. Zámek se ani nepohnul, pouze skřínka jako celek se zakymácela. Se zatnutými zuby jsem druhou ruku položila na okraj a zatáhla. Cloumáním se akorát uvolňovalo držátko, zatímco zámek se mi zatvrzele vysmíval. Zvuky "boje" přilákaly první zvědavce.
"No tak, nejsme zloději," ozval se pobaveně Lukáš, opírající se o rám dveří.
"Určitě ty léky schovává tady."
"Jaké léky?"
Hodil mi do klína malý klíček. Perfektně pasoval. Usmála jsem se. "Snažení" bylo úspěšné, na rozdíl od svých sourozenců, léky byly perfektně naskládané do oddělených šanonů. A že jich bylo požehnaně! V tomto domě se vše objevuje v mnohonásobném zastoupení. Krabičky plné pilulek, lahvičky s mastmi i oleji...
"Oběť si nedávno koupila prášky proti bolesti. Snažím se je najít."
"Co je podezřelého na lécích proti bolesti?"
"Nic, jen je dostala od... asi... gynekologa."
"No a co s tím? Je přece normální, že-"
"Nepůjdeš kvůli běžným lékům..." nadechla jsem se. Má cenu vysvětlovat mužům něco takového? " Mohla se předávkovat."
"Lékař to zamítl. Předávkovaná nebyla. Měla v krvi větší množství sedativa, jenže málo na to, aby to způsobilo smrt."
"Co tedy bylo příčinnou smrti?"
"Jako obvykle se neví."
Malá krabička s léky byla téměř prázdná. Buď to nejsou ony, nebo měla poslední dny opravdu veliké bolesti. Platíčko bílých prášků bylo více než ze dvou třetin spotřebované, o to zajímavější však bylo, že krabička na sobě neměla nic napsaného. Nebyl uveden výrobce, ani složení.
"Kdo by kupoval takové léky? Zbláznila se snad?"
"Co se děje?"
"Hm... Asi byla opravdu zoufalá. Spolykala vše, co ji přišlo pod ruku. Podáš mi prosím nějakou krabici? Potom odvezu ty prášky do laboratoře na zkoušky. Nelíbí se mi."
" Ovšem... Hned to bude."
Jsou to ony léky, co si před dvěma dny kupovala? Nerozhodně jsem platíčko léku přehazovala v ruce. Nepopsaná krabička, ležící na kraji umyvadla, obsahovala ještě jedno nenačaté. Zbytek léků byl vesměs s uklidňujícími účinky. Masti, zaručující "bezchybnou pleť", prášky proti horečce a bolestem břicha... Lékař říkal, že se nepředávkovala...
"Tady máš tu krabici... Co se děje? Vypadáš... ustaraně." Chlácholivě jsem se usmála na kolegu. "To já vždycky." Léky skončily v krabici. "Našli jste něco podezřelého? Cokoliv, co by naznačovalo, jak přišla o život?"
"Nic. Lékař to odhadl na srdeční zástavu."
"V pětadvaceti letech? To nebyla náhoda."
"Dneska je možné všechno. Pojď, zbytek zařídí specialisté. Vezmu to," a vytrhl mi krabici z ruky. Vypadám tak neschopně? Muži... Ve všech těch pokusech o gentlemanství si čím dál víc připadám zbytečná. Následujíc kolegu z domu, všimla jsem si papírku na stolku. Vzala jsem jej a schovala do kapsy bez toho, aniž bych na něj pohlédla. To počká. Dveře se zavřely a jeden z policistů přes ně přetáhl žlutou pásku.
Zase jednou se mohu těšit na probdělé noci.
† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
Postupně jsem na stůl pokládala jednu složku za druhou. Vedle sebe, aby se mohla každá z nich otevřít, aniž by zavadila o druhou. Základní údaje – fotografie, životopisy, příbuzní... Každý je teď potencionální vrah. Pokaždé, opakujíc tuto rutinu, jsem si mohla perfektně utřídit myšlenky. Vytvořit si objektivní názor na mrtvého, na jeho okolí, život... Do pracovny vstoupil Lukáš.
"Možná by tě zajímaly výsledky z laboratoře," poznamenal furiantsky.
"Samozřejmě, tak se s tím vytas."
"Počkat, já nic nevím... jen jsem ti přišel oznámit, že volali z laboratoře. Chceš výsledky? Zajeď pro ně, stejně není nikdo jiný po ruce."
Blýskla jsem po něm očima. "Takto mě využívat... Takže zpravíš o tom rodiče?"
Přikývl.
"Vypadá to, že zase jednou nemám na výběr," konstatovala jsem klidně. A nevadilo mi to.
Probdělá noc se na mně začínala podepisovat – k autu jsem se sotva dobelhala. V první chvíli jsem dokonce uvažovala o taxíku, myšlenka na nekřesťanskou útratu mě zabrzdila. S tichým povzdechem jsem nasedla do auta a vydala se po Pořičí směrem k České. Jízda, podobně jako listování ve spisech, mi pomáhala se soustředit na případ.
Takže mladá slečna, Kristýna Holečková... Nejspíše sebevražda... Byl v tom snad nějaký muž? Žárlivost, neúspěch v práci? Podle lejster byla docela úspěšná modelka, přivydělávala si jak focením, tak filmem... Podle okolí optimistka, bezproblémový soused... Nevypadá to na nějakého outsidera, někoho na okraji společnosti, či rebela... Třeba to byla nešťastná nehoda... Nebo výborně naplánovaná vražda.
Naproti mi šel mladý laborant. Patolog se zachmuřeným výrazem a hnědýma očima, schovanýma za sklem brýlí. Zamával na mě, abych šla dál. Zavřela jsem za sebou pevné dveře márnice. Opravdu jsem se tady necítila dobře... Všude jenom samí mrtví lidé, kteří se kdysi smáli a milovali svou rodinu...
"Paní Štěpánková, pojďte sem," zavolal na mě z vedlejších dveří. V osvětlené místnosti byl stůl s mrtvou, teď přikrytou bílou látkou. Dál se po rozích nacházely vysoké stoly, plné rozličných nástrojů – skalpelů, nůžek a dalších neznámých předmětů. Všechny dokonale čisté, odrážející od svých čepelí umělý svit lamp.
"Dobrý den. Říkejte," mírně jsem se usmála na pobledlého doktora.
Odhrnul látku z ženina obličeje. Namodralé rty, zavřené oči, zcuchané vlasy stažené do drdolu... vypadala jako všechny ostatní... Budu tak vypadat jednou i já? blesklo mi hlavou. Raději jsem se podívala do patologovy tváře a poslouchala jeho monolog.
"Podle testů z krve byla otrávená... Olovem."
Pozdvihla jsem obočí.
"V krvi jsme našli neobvykle velké množství olova, spolu se stopovým množstvím sedativ. A taktéž velké množství usazenin kovu jsme našli v plodu."
"Hm? Byla snad těhotná?"
"Ano, a podle velmi hrubých odhadů byl plod mrtvý dříve než ona. Přesně to však nelze zjistit."
"Myslíte že mohla potratit a umřít?"
"Ne, na místě přece nebyla žádná krev... A navíc plod je pořád v děloze. Smrt nastala pomalou otravou."
Zamyslela jsem se. Občas se stávalo, že se oběti otrávily... Ve většině případů to byly jedy běžně k dostání, popřípadě kyanid... kde by sehnala tolik olova?
"Máte... nějakou teorii ohledně toho, jak by se mohla dostat k takovému množství olova?"
Lékař si sundal brýle a promnul nos. Stále na něm však zůstaly viditelné otisky.
"Čistě teoreticky kdyby pracovala v těžkém průmyslu na výrobu autobaterií a přitom nedodržovala pravidla bezpečné práce."
"A prakticky?"
Lékař kývl směrem ke stolu. "Ty léky byly kontaminované vysokým množstvím olova."
"Hm... Tak přeci jen... Ale nejsou potom nějak podezřele lehké? Jsem sice laik, co se týče chemie, ale olovo je těžký kov..."
"V rámci jednoho balíčku není rozdíl tíhy tak vysoký, ale celkově třeba pět balíčků by mohlo při pravidelném přisunu způsobit smrt. Připočtěte k tomu vyčerpanost organismu při těhotenství, mrtvé dítě... Stačily by i tři plata."
Znovu jsem se zadívala do pobledlé tváře slečny Holečkové. "Pochybuji, že by si dovozce těchto výrobků nevšiml olova... Musela to být velmi důkladná vražda. Máte ponětí, k čemu jsou ty léky?"
"Jedná se o neoznačený prototyp proti bolestem hlavy a křečím," podotkl lékař a trochu se ušklíbl. "Šla s těmi léky rovnou do hrobu."
"Co přesně teď myslíte?"
"Otrava olovem vyvolává prudké bolesti hlavy, křeče, zvracení či poruchy mozku. A tyto léky jsou proti těmto příznakům... Brala si jed a zároveň protijed... Bohužel v takovém dávkování zcela neúčinný. Navíc lék sám by otravu neodstranil."
"Jsou na tělu ještě jiné známky násilí či možné příčiny smrti? Brala drogy?"
"Testy na vlasech prokázaly, že v poslední době brala pervitin. Nic víc," zahleděl se do papírů.
"Dobrá, myslím že to prozatím bude stačit... Dáte mi... Ten výpis?"
"Udělám vám kopii. Pojďme."
Popohnal mě ven.
"Počkejte, mohu si vzít ještě ty léky?"
"Samozřejmě," poznamenal a vrátil se pro ně. V rukavicích je opatrně zabalil do vakuového balíčku, v němž byly přivezeny. Podal mi jej a zabouchl dveře.
Na ústředně bylo zase rušno. Nové případy, stres, spěch... Motala jsem se s lejstry v rukách mezi desítkami stejně oděných policistů i kolegů v civilu. Míhali se přede mnou i zločinci v poutech, doprovázeni četnou eskortou, ubrečení pozůstalí či náhodní svědci. Docela ráda jsem se prodrala davem do poklidné části, patřící kriminalistům. Pouze dva kolegové stáli na chodbě a oba zkoumali jakýsi papír. Další adept na závislost si kupoval kávu u automatu a nedočkavě podupoval levou nohou. Odtrhnul hypnotizující pohled od vytékající kávy a zadíval se na mě.
"Veroniko, máte ty výsledky?"
"Samozřejmě... Potřebujete je hned teď? Chtěla jsem si je oskenovat a poslat domů..."
"Tak mi je potom zaneste do pracovny," smířlivě odpověděl nadřízený a vytáhl horký kalíšek z držáku. Se zatnutými zuby a kalíškem daleko od sebe spěchal do pracovny na konci chodby.
Dusná místnost zatemněná staženými roletami opravdu nebyla příhodné místo k přemýšlení. Snažila jsem se alespoň otevřít okno a vyvětrat (opravář si nefungujících rolet zjevně ještě nevšiml), zrezivělá konstrukce zvenčí však jen skřípala a prohýbala se. Marná snaha. "Však ty jednou povolíš, mrcho..." zasyčela jsem na vzpurné okno a obrátila se k počítači.
Zářivá obrazovka konečně mírně pohasla, jak po oslňující uvítací obrazovce nastoupila na scénu tmavá plocha s jedinou ikonou. Něco pro moje nesnesitelně unavené oči... Napadla mě bláznivá myšlenka, jestli jsem někdy v životě měla jinou plochu než černou... Vlastně jo. Jednou jsem tam měla společnou fotku naší rodiny... Tedy moji s Tondou a Nikolkou v plenkách, jak stojíme okolo dědy, slavícího osmdesátiny... Kdy to bylo? Ne tak dávno... Dva, tři týdny. Jak rychle člověk dokáže zapomenout. Jméno a naše příbuzenství zůstalo, stále to BYL můj praotec... Ale tvář mizela. Nemohla jsem si vybavit barvu jeho očí... Tvar obličeje... A vypadal by vůbec tak, jak si jej představuji?
Černá plocha se znovu rozsvítila, pod únavnou září internetu. Od klidu po chaos... Proč nemohou být všechny ty stránky v černé? Proč tak září a ničí všem oči, vyzývají je, aby před nimi uhýbali pohledem? Přistihla jsem se, že se opakovaně odvracím od obrazovky... Proč? Čeho se zase bojím... Uvítací Google stránka mě výsměšně pozorovala. Blikající kurzor neúnavně nabádal, abych zaplnila bílý řádek... Čím?
Přišlo to nečekaně, instinktivně. Prsty se mi rozběhly známou trasu po klávesnici. Nemusela jsem se ani dívat, kam klikám... Neustále opakující rituál zaplňování černými písmeny. Nina Vormund, zobrazil monitor okamžitě. Bezmyšlenkovitě napsaná dvě slova, která v mém mozku dostala úplně nový obraz... Nebyla to písmena, byla to osoba... Někdo mnohem bližší a přesto skryt za neprůhlednou bariérou. Počítač zavrčel a stránky se načítaly... Jeden, druhý odkaz, vyskakovaly jako nacvičení vojáci... Přes 6 000 odkazů se vyrojilo přímo přede mnou, s vyzývavou modrou barvou...
Ale kde je? Desítky navštívených stránek... Němčina, angličtina, nebyl rozdíl... Nehledala jsem informaci, hledala jsem OSOBU, smysl mého života. Nepotřebovala jsem informace, chtěla jsem jen vědět, že EXISTUJE. Že není pouhý přelud v mé hlavě... Honba za neexistujícím člověkem, postavou v mém příběhu, o níž na internetu není jediná zmínka. Je možné najít člověka, když jej nezná ani internet? Kolikrát za den narazím na jména, zdánlivě neznámá... A pak je potkám, s pocitem, že to jméno, TU OSOBU, jsem už kdesi viděla...
Ale ji nikdy neuvidím... Prostě to není možné. Ať kliknu na jakýkoliv odkaz, nikde nenajdu svoji matku. Ale copak nebyla slavná? Nebyla snad celebritou, která odmítala jméno svého manžela? Jak je možné, že se po herečce slehne zem, jen tak, bez jediné zmínky v tisku? Cožpak nebyla slavná? Byla to snad kamufláž mého otce, nějaký vymyšlený důvod, proč jsem ji nikdy neviděla? Stalo se mezi nimi něco tak hrozného, abych se o tom nemohla dozvědět?
Je to snad ona? Rozechvěle jsem stiskla tlačítko myši... Ne. Zase nic... Jedná se jen o jakousi povídku... Der Vormund heißt Nina... Ježíši! Toto vážně nepotřebuji...Trochu rozmrzele jsem se vrátila zpět na předchozí stranu o jakési nabídce banky a zírala na žluté pozadí... Žlutá je snad ještě horší než bílá... Bolí z ní oči a člověk si připadá jak pod drobnohledem... Jak by na něj zářily světla reflektorů... Připadám si tu jako v pasti. Před počítačem, jednou rukou na myši a druhou stále na klávesnici, uprostřed dusné místnosti, ozařovaná žlutou... Jak se odsud mohu dostat? Ven z vězení, pryč od zářivé obrazovky, když se za ní možná skrývá má máma? Musím jí najít, nehledě na to, jaké pozadí mají weby... Musím... Prostě musím...
"Veroniko! Veroniko, co ti je?"
"Cože?" nechápavě jsem odtrhla oči od obrazovky. Zamrkala jsem, abych se zbavila mžitek před očima... Nejasně jsem viděla obrysy vysoké postavy. Bez obličeje, jen černý stín, sklánějící se nade mnou...
"Je ti dobře?" Teplá ruka mě vzala za rameno. Obrysy místnosti se zavlnily.
"Kdo jsi?" zašeptala jsem tupě. Radši jsem zavřela oči, snažila se zahnat neviditelné útočníky, co mi prostřelí hlavu...
"Kdo jsem? No přece Lukáš... Fakt ti není špatně? Vypadáš hrozně vyčerpaně..."
Ruka mě opatrně zvedla z nepohodlné židle. Se zavřenýma očima, příliš pálícíma, aby mohly fungovat, jsem se nechala vést. Můj "Vormund", napadlo mě, se nenechal dvakrát pobízet a posadil mě na pohodlný gauč.
"Co se to se mnou děje?"
"Rád bych se zeptal na to samé... Jdi domů a pořádně se vyspi, ano?"
"Mm... Musím ještě-"
"Nic nemusíš. Jdi domů, dodělám to za tebe. Jasný?" Podal mi ručník namočený ve studené vodě. Vděčně jsem se do něj zabořila, ochlazujíc si tak pálící čelo. Co mě zase tak vzalo? ptala jsem se sama sebe, jako doktor pacienta. Jsem snad jenom ubohá slabá oběť neznámé minulosti... Osamělý voják v džungli plné nepřátel? Nejasně jsem si uvědomovala, že mi kdosi strká mé vlastní ruky do kabátu... Co se děje?
"Já to zvládnu sama, díky," šeptem jsem se ozvala. Ruce mě pustily a já se nasoukala do lehké jarní bundy. Otevřela jsem oči. Naproti mně bylo veliké zrcadlo, v odraze jsem viděla hubenou postavičku. Zrzavé vlasy ji zplihle visely podél tváře, prameny se vesele vyprošťovaly z pevného ohonu... Splývaly rovně dolů a orámovaly tak bledou tvář. Ustrašené modré oči mě fixovaly zpod tmavých kruhů... Jsem to já? To ne... Copak jsem se tolik změnila, během jediného dne?
Vedle zkroušené postavičky se objevila druhá. Silná osoba s blond hřívou se k ní naklonila. Vedle zhroucené ženy vypadal mnohem silnější. Dodával jí skrytou energii, malou naději na lepší zítřky. " Běž si domů odpočinout, na hledání bude času dost." Bledá lehce sevřela muži ruku, jako tonoucího poslední stisk. Už není chtivý života, je plný rezignace a souzněním se smrtí. "Asi máš pravdu," sevřela jsem naposledy jeho teplou ruku. "Díky."
Veliké dvoukřídlé dveře se zabouchly pod náhlým poryvem větru. Bílé nebe se pomalu hroutilo, jako neviditelný nepřítel roztáhlo mezi maličké obyvatele města své pařáty. Mlha klesla a město se ponořilo do uspávajícího odéru neprůhledné mlhy. Chuchvalce se povalovaly všude, omotávaly se kolem nohou kolemjdoucích. Zmrzlí studenti, procházející se po ulici směrem ke svým domovům, se jen stěží zabalili do letních oblečků. Kdysi dusné prostředí zakouřeného Brna vystřídala mrazivá pokrývka deštivé oblohy.
Nechala jsem si omývat horký obličej kapkami deště. Scéna jako z romantického filmu. V ten jediný okamžik, během krátké cesty ode dveří k autu, jsem se na vteřinku ocitla na neupravené lesní cestě, bosá jen v otrhaných šatech, jak se nechávám omývat proudy vody, tekoucí na cestu z klenby nebe. Jako osamělá víla, lehce proplouvající nástrahami až do vysněného cíle... Tedy na suché místo uvnitř auta. Ať je déšť v příbězích jakkoliv romantický, ve skutečnosti je to jen nepříjemný společník reality. S tou se nikdy kamarádit nebude.
U auta jsem se prohrábla v hlubinách kapes u kabátu. Spolu s těžkým svazkem klíčů jsem nahmatala i cosi ostrého. Hrana zmačkaného papíru mě nepříjemně řízla do prstu. Fungovalo to jako elektrický šok, pustila jsem klíče zpět do kapsy a prst rychle přitiskla k mokrým rtům. Kovová chuť krve odehnala všudypřítomný strach. Jenom pitomé říznutí... Druhou rukou jsem zmačkaný papír vytáhla a rozložila.
Na bílou plochu dopadly dvě kapky. Protáhlé, nalevo zkosené písmo se špatně četlo. Prášky ber každou hodinu, při větších bolestech do deseti minut po křeči. Tak žádné předávkování. Jestli se mrtvá řídila pokyny, její už tak vyčerpané tělo muselo v posledních dnech dostat pořádných dávek olova. Vysvětlovalo by to vše – náhlou smrt bez viditelného poranění či cizího přičinění... Papír nebyl podepsaný, ale v dolním rohu na opačné straně se rýsovalo neznatelná značka od razítka.
Otevřela jsem dveře od auta a již notně promočená se pohodlně usadila na sedadle řidiče. Studený déšť mě probral a mozek konečně začal odpovídat na pomalé podněty. Opřela jsem si kolena o volant a podívala se na otisk skrze světlo. Zdeněk Neum, stálo na čitelné části otisku. Spolu s několika čísly, jedno dokonce s předvolbou 533. S novou nadějí jsem se obrátila na sedadle a v zadní části auta nahmatala těžkou kabelu. Ještě že jsem jej zase nezapomněla... S úlevou jsem dvoukilovou tašku jednou rukou přenesla na sedadlo spolujezdce a vytáhla z ní notebook.
S koleny stále na volantu jsem jej zapnula. Nepoužívaný procesor se rozhrčel a teprve po pěti minutách se laptop rozhodl spolupracovat. Bezmyšlenkovitě jsem si nastavila Operu a nechala si vyjet stránku Firmy.cz.
Co tam dát... Orámovaný otisk razítka nebyl příliš vstřícný. Krom nedokončeného jména, začátku čísla tam už bylo jen pár otisků nedokončených slov. Počkat... Není toto Br-no? Výborně, odpovídalo by to... Navíc autor se zmiňuje o prášcích... Nemocnice! S nadějí jsem si nechala vyjet seznam brněnských nemocnicí... Ani jedna z nich neměla v číslech předvolbu 533... Nerozhodně jsem klepala nehty o plastový povrch starého laptopu. Kousala jsem se nevědomky do rtů, na klávesnici položený v rychlosti načmáraný vzkaz.
Tak znovu... Zdeněk Neum... Neumann? Brno... nemocnice? Počkat... Klinika. Vyjížděly mi dlouhé seznamy. Mnohé z nich neměly s nemocnicí či s osobou daného jména moc společného. Nerozhodně jsem si opřela hlavu a koukala na plastový strop auta. Mysli v souvislostech... Prášky si objednávala v Bílém domě. Nemohl by dotyčný být doktor? Nebo ještě lépe- gynekolog? Třeba... Ledabyle jsem naťukala stránky Bílého domu a porozhlédla jsem se po oddělení gynekologie... Jenže v současné době tam jsou jenom tři lékařky! Žádný lékař a navíc oběti bylo nad 18 let... Teprve teď jsem si uvědomila, že si jako malé dítě cucám onen poraněný palec. Nepřítomně jsem jej vytáhla z pusy a zahleděla se nepřítomně do obrazovky.
Jaká může být spojitost se Zdeňkem Neumannem - jestli se tak jmenuje – a Bílým domem? Má snad soukromou ordinaci a spolupracuje s poliklinikou? Tak nebo tak, Bílý dům musím navštívit, už jenom kvůli té lékárně. Nastartovala jsem auto a vyjela vstříc Bílému domu, pronásledována mraky.
Fronta v lékárně se konečně pomalu odloudala a já přišla na řadu.
"Co si přejete?" zeptala se znuděně mladá lékařka za pultem. Vytáhla jsem zapečetěný balíček léků a položila jej před lékařku.
"Veronika Štěpánková, kriminální policie. Ráda bych se vás na něco zeptala."
"Jste tu kvůli případu Kristýny Holečkové? Tak to už tu byl kolega. Už jsem mu říkala, že jsem předevčírem službu neměla."
"Já jsem přišla kvůli něčemu trochu jinému," klidně jsem ji oponovala a posunula sáček směrem k ní. "Podívejte se prosím na ty prášky... A vezměte si rukavice." Přihodila jsem k balíčku i pár nových rukavic.
Lékařka si pomračeně vzala rukavice a poté opatrně otevřela balík s neoznačenými prášky. Starší pán za mnou si nespokojeně zamlaskal s povzdychl si, otočil se a přešel k druhé, o něco větší, frontě.
"Omlouvám se, ale tyto prášky my nevedeme. Na skladu máme pouze označené léky, individuální léky jsou tady neprodejné. Ty dává pacientům lékař," vysvětlila lékařka. "Váš kolega si bral kopii výpisu. Předevčírem si podle registrů slečna Holečková kupovala pouze volně prodejné prášky proti bolesti Ibalgin, nic více. Myslím, že vám více nepomohu." Zabalila neoznačený balíček léků zpět do igelitu a podala mi jej.
"Neznáte někoho jménem Zdeněk Neumann?"
"Kdo by to měl být?"
"Lékař... Nejspíše gynekolog."
"Madam, na poliklinice nikdo takový není. A pokud je to vše..." podívala se na zvětšující se frontu za mnou.
"Samozřejmě, děkuji vám."
Zamyšleně jsem zavřela dveře lékárny a opřela se o nejbližší volnou stěnu. Jednou rukou jsem mírně pohupovala sáčkem a zírala ven z okna. Přestalo pršet a bílá obloha se postupně protrhávala. Vydala jsem se směrem nahoru do pátého patra... Snad se na místní gynekologii něco dovím. I když to vypadá naprosto beznadějně... Začínala jsem mít pocit nějakého spiknutí okolo mě. Na schodišti jsem vytáhla mobil a zpaměti vyťukala Lukášovo číslo. Snad již bude s rodiči pozůstalé hotov.
"Co potřebuješ?" ozval se z mobilu jeho hlas.
"Není mezi jejími spisy, co jsme sehnali, nějaká zmínka o Zdeňku Neumannovi? Nejspíše to byl její lékař a předepsal ji ty léky s olovem," vychrlila jsem na Lukáše rychle. Mluvila jsem moc nahlas, lékařka v bílém plášti, doprovázena pacientem, se po mne káravě ohlédla.
"Pokud vím, tak ne... Teď máme na stanici údajnou přítelkyni Holečkové. Poptám se po něm, ano? Už musím." Táhlý tón bylo to poslední, co jsem z mobilu slyšela. Se světýlkem naděje v mozku jsem vystoupala do pátého patra.
Jak říkala ona ženská v lékárně, byly tu jenom gynekoložky. Na tabuli nebylo nic jiného kromě jména a jakýchsi reklam na antikoncepci. Nahnula jsem se do okýnka sestry.
"Mohu se na něco zeptat? Kriminální policie," zamávala jsem odznakem sestře před nosem.
"Prosím," ozvala se nerudně.
"Neznáte lékaře jménem Zdeněk Neumann?"
"Ne."
"Děkuji, to je vše."
Otočila jsem se od zlého pohledu sestry a rozhlédla se kolem. Pohled mi padl na jednu vystrašenou holčinu, kterou chlácholila starší dáma. Co teď? Vypadá to zase na mrtvý bod... Počítač mi lékaře Zdeňka Neumanna nevyhledává a v registrech policie nikdo takový není... A jak si mohu být jistá, že jde o lékaře? Nemáme jediný zřetelný důkaz, navíc osob tohoto jména jsou desítky... Nejsou to zrovna nejneobvyklejší jména.
Pomalu jsem sestupovala patro po patře, s pohledem na sáčku se smrtelnou "zbraní". V přízemí se od stále se otevírajících dveří ochladilo, mraky se nad Brnem zase otočily a okna byla nyní bičována neustálými přívaly kapek. Na České zahoukala siréna, sanitka prosvištěla po Žerotínově náměstí a zanořila se do spletitých uliček, někam směrem k Údolní. Mobil mi zavrněl v kapse. Rozladěně jsem přijala hovor.
"Máme štěstí, Veroniko. Slečna říká, že někdo jménem Zdeněk Neumann se v blízkosti Holečkové objevoval. Svědkyně sice neví přesnou adresu, ale oběť k dotyčnému zjevně velmi často jezdila. Má byt na..." Lukáš se odmlčel. Nedočkavostí jsem se zase začala kousat do rtu. Šumění mobilu mě znervózňovalo. "Někde na Kounicové, Blízko Tábora, říkala. Počkej..."
Rychle jsem vyrazila z budovy a běžela skrze déšť k autu. Jako vždycky. "Kounicová 32. Podívej se okolo." To mi nemusíš říkat dvakrát. "Jasně, hned tam jedu." Motor naskočil, zarachotil a auto se obrátilo, čumákem směrem ke Královu Poli.
† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
Stačil jediný pohled do staré, nemocí ztrhané tváře. Okamžik, který ne a ne opustit budoucnost na jejích cestách časem. navždy mě bude pronásledovat. Sekunda, než jsem zavřela oči, které beztak skrze proudy slz neviděly. Jen plno rozmazaných záběrů, proudy vody, které mě strhly do světa bezmoci před obrovskou mocí Smrti. Nebyl to smutek, který mě obklopil. To Pokora, strach před něčím větším, ověšena květy osudu, ke mně připlachtila a objala. Rádoby empatická dáma plná soucitu k neštěstím druhých, která vám našeptává do ucha samé lži. A přitom vám nasadí černé brýle.
Ale přece tu bylo světlo. Otec tu stále byl, cítila jsem jeho ducha vedle sebe, snad strážného anděla. Přestože nemohl mluvit a já myšlenkám v hlavě nerozuměla, šeptavý hlásek duše mne uklidnil. Alespoň v prvopočátcích toho otřesu, když mi ukázali otcovo nehybné, bledé tělo. Jenom zbytek po kdysi silném člověku, troska kdysi silného a odhodlaného muže. Vůbec se nepodobal onomu smějícímu se člověku na fotografiích, nebyl to ten krásný muž s kudrnatými, zrzavými vlasy, které jsem po něm zdědila. Ne, tady ležel někdo jiný, netvor z pekla, který mě chtěl zastrašit... Skutečný člověk byl vedle mě a chránil mě před dotěrnými pařáty všech zlých pocitů... nebo to byl jenom sen? Cítila jsem teplo na svých rukou, hřejivý pocit síly a vyrovnanosti, čišící z bytosti vyšší než člověk.
Otevřela jsem uslzené oči. Ruka dál svírala ty mé, pevným, avšak trochu odtažitým stiskem. Plným síly a zároveň snad nejistoty. Skrze diamantové slzy jsem zvedla zrak k muži, sedícímu vedle mě. Ani závoj vody nemohl zastínit jeho oči. Tu tmavě oříškovou barvu, pronikavou jako jehla, zanořující se jemně do masa. Bodavý pocit kdesi u srdce, a epicentrum vpichu, odkud se do těla dostávala horká tekutina. Svíjela se jako neposlušný had a vytlačovala z žil krev. Razila si cestu skrze ochromené krvinky, drásala stěny žil a vypalovala do nich díry. Krev stříkala a mísila se s jedem...
Všechno bude dobré, věřte mi...
Přebolí to...
Ostrý vpich dlouhé jehly mě probral z onoho podivného deliria. Jen na zlomek vteřiny, než mozek zaplavila další vlna bolesti. Tentokrát šla z levé ruky. Cítila jsem, jak mi z ní teče teplá krev. Smáčela loket a zápěstí, pomalu vytékala z malé ranky... Byl to sen nebo skutečnost? Snažila jsem se mrkat, ale oči nechtěly zaostřit. Tupá bolest mi vytlačovala oči z důlku. Chtěly se zavřít, ale ani tma mi nepomáhala. Jednou ostré světlo, podruhé hlubiny oceánu. Cítila jsem pachuť železa na jazyku... Krev? Ale hlavně, nemohla jsem se vůbec hýbat. Ruce mě neposlouchaly. V šeru místnosti, jejíž rohy se ztrácely v oblaku stínů a mé neschopnosti zaostřit, se nedalo dýchat... byla snad naplněna jedem? Tím, co mi snad koloval v žilách?! Pálilo mě na hrudi, snad srdce chtělo vyskočit ven a opustit mě... Jen povrchně jsem vnímala přítomnost dalšího člověka.
Nemluvil. Stál tiše nade mnou – to on mi stínil, nejspíše lampa za ním mu kolem hlavy vytvářela oslnivou, prašnou svatozář. Mísila se s slzou v oku. Splynula s oním prostředím, přesně zapadla jako kapka do kaluže. Ostré a hrubé rysy stojícího mi přišly poněkud povědomé, mysl mi však vypověděla službu. Snažila se mě zahnat zase zpět do roušky snů, do oněch mírumilovných vln poklidného moře. Mezi delfíny, do vln radosti bez bolesti. Muž se nade mne naklonil a jehla v levé ruce se bolestivě zabodla do lokte. Snad narazila na kost, skrze bolest se to nedalo určit... Mohlo se jenom čekat... Krvácet... Vzpomínat. Pochopit smysl...
Pohřební průvod se pomalu rozešel. Na zamračené obloze nebylo ani stopy po veselém slunci. Všude jenom chlad a štiplavý vítr, zacuchávájící mi vlasy. Motal se okolo lidí, podkopával jim nohy. Donutil je zohnout se jako poslušné otroky a kráčet vstříc. Pryč od ztichlé ženy, zamuchlané v černém kabátu, který volně létal kolem jejích bered. Ve větru kožené záhyby jen tiše pleskaly. Vítr svými neohrabanými prsty trhal černé šaty na kousky. Snažil se jí dostat ke kůži, zbičovat ji do krve, nechat ji zmrznout, umřít... Snad to bylo její výslovné přání. Zavřené oči, olemované dlouhými řasy, černé stíny zdůrazňující oblý tvar očí... vystupující lebka a tváře rudé od krve, která mrzla, vystavená nemilosrdným poryvům.
Zrzavé vlasy létaly kolem lebky jako svatozář. Jako chabý pokus maskovat se, skrýt ďábelskou tvář plnou utrpení před Bohem a vetřít se mu do přízně. Pokus vroucné prosby o smilování. Padla na kolena, do mokré hlíny, posypané okolo hrobů. Tvrdá žula studila na odhalená stehna ješte více než ledová voda. Kámen do sebe natahoval okolní zimu, snad svou hebkostí a lesklostí onen efekt ještě zvyšoval. Byla to hrobka pro hříšníky. Žena se křečovitě chytala okrajů kabátu, instinktivně se do něj zamuchlala, aby své holé tělo chránila před agresivním větrem. Nepřestával, neustále si s ní pohazoval, oslaboval ji a drásal její líce. Pozvedla proti němu chladné oči. Leskla se v nich bolest, zmítala se uprostřed zelenavých duhovek, uprostřed temnoty černé čočky. Rozšířené a zahalené stíny. Čekala pomoc či snad poslední úder od nepřítele? Kdy už se konečně do jejího srdce zanoří ostrá, chladná čepel... Studila jako žula náhrobku..
Přišel. Sám, a vítr si s ním hrál. Jako poslušný pejsek se mu motal kolem nohou. Pročesával mu hedvábné vlasy a uhlazoval jemnou bundu, která jej chránila před chladem. Vysoký a chladný jako kámen, na kterém seděla. Bledá tvář s propadlýma očima, které však ve tmě okolo zářily. Vydávaly onen lesk sebejistoty, který tak potřebovala. Natáhl k ní překvapivě jemnou ruku s dlouhými prsty. Váhavě se jí chopila, neschopna zaklonit hlavu, aby mu viděla do tváře. Chlad z ní ji ochromil. Vítr se znovu nespokojeně rozeskučel a odnesl pryč ona šeptavá slůvka.
Všechno bude dobré, miláčku...
Skřípavý zvuk kovových dveří mě vytrhl z blouznění. Mozek začal vnímat šeptavé hlasy okolo mě. Nejspíše dva muži, rozmlouvali se sebou, tiše a rozrušeně. Jejich dialog nedával smysl. Byl to jeden veliký soubor, příliš veliký, aby to můj slabý procesor mozku zpracoval. Neustále se vracel na začátek, k tomu základnímu... K přežití. Podvědomě jsem cítila, že mi teď jde o život. Bodavá bolest v levé ruce mě o tom neustále přesvědčovala a neschopnost pohybu se brzy vyjasnila – po dlouhé chvíli jsem zjistila, že ležím spoutaná na nepříliš pohodlném lehátku. Nemohla jsem však přesně určit charakter místnosti. Můj zorný úhel byl omezen stropem a stíny na něm, nepříliš vábně vypadající starý lustr svítící nade mnou a špinavé skvrny okolo něj. Soudě podle ozvěny hlasů jsem však zjistila, že místnost je až na mé lehátko téměř prázdná.
Žádný nábytek, země byla určitě betonová – kroky obou mužů se příliš rozléhaly, aby podlaha mohla být potažená kobercem. Připadalo mi to jako sklepení, ku počtu se zde neustále držela nízká teplota a zahrnovala mé rozbolavěné tělo vlnami chladu. Třásla jsem se jako osika, bosýma nohama jsem se jen bezvýsledně pokoušela vzpříčit se proti chladnému kovu pod sebou. Pouta nepovolila a namáhavá práce ztuhlého těla mě zase unavila. Po necelé minutě marné snahy jsem mi mozek poskytl trochu ze své aktivity- Už jsem rozpoznávala i stíny, které musely patřit těm dvěma u dveří – cítila jsem taktéž teplý vánek z téhož místa. Asi tu místnost záměrně ochlazovali, ale větrák klimatizace jsem nikde necítila... Možná mi byla zima hlavně proto, že jsem toho na sobě kromě volného trička moc neměla. A rozhodně jsem věděla, že není moje. Z nepokoje se pomalu stal strach. Kde to jsem a kdo jsou ti dva? Co se mi stalo... Hlasy utichly.
Se zoufalým pokusem se uvolnit z kovových pout, držících mě na lehátku, jsem škubla k sobě pravou rukou. Následná bolest mě dokonale přesvědčila, že tímto způsobem se odsud nedostanu... Mohla jsem jenom křičet, když se mi železo zařízlo mezi kosti, zajelo jako nůž do kloubu zápěstí. Zakřičela jsem, bolest byla příliš náhlá, příliš ostrá, otupující... Moje skuhrání přerušil až šeptavý hlas jednoho z přítomných. Poté se hlučně zasmál a zabouchl za sebou dveře. Veliký kus plechu se roztřásl a vzduchem se roznesl skřípavý zvuk ohýbajícího se kovu. Nepříjemný a pichlavý, a mohla jsem proti němu jen zatnout zuby. Druhý z přítomných – jak jsem podle šustivého zvuku poznala – se znovu postavil ke mně. Oči se mi zaslepily slzami bolesti – raději jsem je znovu zavřela, před bolestí a před ostrým světlem staré lampy.
Bolest ustala a moje vědomí zase začalo vnímat. Nejdříve tepaní na rukou a potom také horký dech u tváře. Srdce se mi rozbušilo. Smysly – hmat a čich – byly přes absenci zraku mnohem citlivější, srdce se mi rozbušilo. Příjemná vůně a teplo na mé tváři, tak veliký kontrast proti chladu kovu, který tak výrazně pronikal skrze holé nohy a bedra. Přerývavě jsem dýchala, snad abych uklidnila roztřesené srdce a vzrušený mozek. Až příliš pozdě jsem zaregistrovala téměř nezištné otření jeho rtů o moji tvář. Vnímala jsem jenom svoje srdce, které v tuto chvíli vynechalo několik tepů... A nenastartovalo znovu. Zděšeně jsme cítila, jak se jeho rty dostávají k mým ústům, jak mi horký dech rozechvívá ústa a dusí mě. Nemohla jsme uvěřit této situace... Člověk, který mě před chvílí málem zabil, mě teď líbá!
Ve stejnou chvíli, když jsem ucítila jeho jemné rty na svých, pouta okolo mých rukou povolila. Tiché cvaknutí a ve zlomku vteřiny cinknutí kovu o beton. Byla jsem volná! Ale co víc, můj věznitel byl nejspíše příliš zaměstnán líbáním, aby vnímal cokoliv jiného... Přistoupila jsme na tuto podivnou hru a se stále zavřenýma očima jsem povolila pevně stisknuté rty... Moje srdce se trochu uklidnilo a já začala pravidelně dýchat nosem, oči zavřené úsilím... Chladné prsty mi projely přes stehna a já věděla, že teď je ta pravá chvíle. Rychle, jak jsem se to už tolikrát učila... Otočila jsem se na bok, uvěznila mu jednu ruku pod své nohy a pokusila se mu dát přímou pěst do obličeje...
Ale cosi mě zastavilo. Bolest. Jako by mi rozpálený cejch přejel přes páteř, bolest mě doslova ochromila v polovině útoku a zastavila mě ještě pevněji než pouta kolem rukou. Chlad vystřídal žár a já se v křečích zhroutila z lehátka. Tvrdě jsem dopadla na zem, přímo k nohám kata. Jako by to čekal... S přerývavým vzlykáním jsem se tiše modlila... Aby už ta bolest, příšerné kladivo v mé hlavě, přestala... Obratle v mé páteři se rozskočily pálením, cítila jsem se, jako by skrze mě proudil elektrický proud, silný, ale ne smrtelný. Žár se stupňoval, i když jsem zavřela oči. Cítila jsem skrze víčka ostrý laser, vypalující mi oči, roztavené železo, které mi teklo skrze ústa do jícnu a spalovalo vnitřnosti... Byla jsem mrtvá.
Teplé ruce mě zvedly a znovu mě položily na lehátko. Chlad kovu trochu zmírnil bolest a zanedlouho injekcí podané sérum zastavilo příval křečí úplně. Zbyl jen tupý strach. Strach, aby se něco podobného neopakovalo... A strach před člověkem vedle mě, který mohl kdykoliv vyvolat mnohem horší muka. Jen přerývavě jsme vydechovala, až jsem se zhrozila, jak sípavý a přerývavý je můj dech... Jako chropot umírající stařeny. Hluboký jemný hlas však všechny zvuky přehlušil. Byl rázný a bezkompromisní. Dýka do mých uší.
"Víš, proč jsi tady. Když budeš odpovídat, ta bolest se opakovat nebude. Budeš-li mlčet nebo odpovídat lživě, už se znovu neprobereš. Rozumělas?!" Hrubé ruce mě zatahaly za vlasy. Snažila jsem se něco vyslovit, nešlo to. Cítila jsem, jak mě zvedá do sedu. Se zavřenýma očima jsem tam seděla, zlomená. Ramena svěšená, jako zhroucená hadrová panenka. "Rozumělas?!" otázal se mě znovu, s podtónem zloby. "A-ano," vypravila jsem ze sebe ztěžka. To jediné slovo mi trhalo hlasivky, drásalo podrážděný jazyk... Rozkašlala jsem se a nápor bolesti se znovu zvýšil. Snad migréna, cosi mi otupilo mozek... Jen stěží jsem vnímala jeho monolog.
"Řekla jsi někomu od policie, že jedeš domů? Ví někdo, kam jsi jela?!" křičel na mě. Zavrtěla jsem pomalu skloněnou hlavou, tak, aby mě moc jeho ruce, stále třímající mé vlasy, netahaly. Nebyla jsem schopná odpovědět slovně. "Co ví policie o smrti Neumanna?! Co ví, mluv!" Křičel na mě, ten hrubý a přesto... známý... hlas. Znovu jsem zavrtěla – po třech neúspěšných pokusech cokoliv ze sebe vypravit – hlavou, pár slz mi dopadlo na obnažená stehna. Odpovědí mi bylo prudké škubnutí – jen povrchně jsem vnímala, jak se chomáče vlasů loučí s mojí hlavou... Proti bodavé bolesti to nebylo podstatné. Kat se mnou mrštil o zem.
Uběhla vteřina, minuta... Tlukot mého srdce, to byl jediný zvuk, který jsem ještě dokázala vnímat. Bolest už překročila práh vnímatelnosti, ležela jsem na zemi, cítila jsem, jak mi z nosu teče teplá slaná krev... A tlukot byl tak nepravidelný... Pomalý a hned zrychlený, jak se mé tělo zmítalo v křečích. Páteř se mi rozskočila. Ostrá jehla se vnořila mezi obratle a vystříkla míza. Klouby na rukou praskly... A ostré jehličky z kostí se mi vnořily do žil... A krev mi vytékala z silnic pro ni určených... Rozlévala se do těla, do břicha... Do nohou. Mé tělo bobtnalo pod proudem krve, modralo. Srdce bilo naprázdno... A pak jenom černá. Ani barva to nebyla... Nicota. Nebylo života, nebylo smrti. Bolest zmizela. Necítila jsem své tělo, neviděla jsem, neslyšela... Existovala jsem jenom já, mrtvá duše, to cosi u srdce, které nebilo... To, co plavalo mezi rozbitými obratli v slizké míze.
Zamrkala jsem, černá se rozplynula... Znovu jsem se mohla hýbat, bolest zmizela. Opatrně jsem si rukou otřela upocené čelo a slzy z očí. Vedle mě seděl muž v černém plášti, s injekcí v bledých rukou... Díval se na mě a v jeho pohledu nebyla ona něha, kterou jsem viděla poprvé... Byl to chlad, který mě pronásledoval v bezesných nocích, když jsem usínala vedle něho... "Antoníne..." zašeptala jsem, bolest vystřídala tupost v mozku. Stádo neúnavných skřítků dolovalo z šedé kůry mozkové jakoukoliv informaci. Byl to prázdný důl. " Říkal jsem ti, miláčku, že to přijde. Proč jsi neposlechla? Proč nechceš svému muži říci pravdu?" šeptal. Jeho temné oči plné opovržení mě sjížděly. Snažila jsem se popadnout dech, odplazila jsem se kousek od něj. Ještě se můžu hýbat... "Antoníne... Co se děje?"
"Krása, co dokáže věda..." promluvil místo odpovědi. " jedna látka tě dostane k hranici snesitelné bolesti a s druhou vše zmizí... Chemie. Drogy a opiáty... Chceš si to užít?" posměšně se mě otázal. "Cože? Antoníne! Prosím, řekni mi, co se-" přitiskl mi ruku k ústům. "Pšššt, nemluv a užívej si," lesk jeho očí se stupňoval, když zajel rukou do jedné z kapes. Ostrá jehla, bodavý pocit kdesi u podbřišku... Sykla jsem bolestí a z očí mi znovu vyhrkly slzy... "Drahý, prosím..." zašeptala jsem. Znovu mě políbil, hladil mě po hlavě, které chyběly celé chomáče vlasů. Stíral slzy... Jediné, co zbylo, byl horký pocit, jako bublající voda... Vzrušení, vlny adrenalinu, které se mi rozlily do nohou, do třísel... A jeho ústa. Hora masa, bestie, která mě věznila v mém těle... Jedy a protilátky se v mé krvi vařily, roztřeseně jsem se nadechla a odstrčila jej. Třásla jsem se, orgasmus jen posílil oběh krve... Jed se dostal do té nejmenší žilky v mém těle, když se prohnulo v návalu křečí. Bolest a slast, potěšení a smrt... Věděla jsem, že z této místnosti se nikdy nedostanu... Zabije mě. Ten, koho jsem považovala za přítele... za ochránce... Umělé vzrušení pomalu opadávalo, znavené tělo se zhroutilo na betonovou podlahu. Válela jsem se v bolesti, jako podříznuté prase. Cítila jsem pachuť krve na jazyku, smíšenou s prachem... Písek mezi zuby, slané slzy. Prach byl všude a mísil se s mnoha odřeninami... Na nohou, na stehnech, na břiše, pomalu pronikal skrze ranky, aby se s jedem podělil o místo v mém těle. Naplňoval mě, hnus této místnosti, jako převtělená bolest, souložnice smrti...
"Proč to děláš?" zašeptala jsem do země. Slzy dopadaly na zaprášenou zemi, cítila jsem jeho ruce, jak mě hladí po zádech. Snad to bylo posměšné konejšení dítěte. "Jsi nepřítel, miláčku. A nepřátele ničíme." prohodil jen tak. Tiše, a přesto mě jeho hlas probudil. Probudil z transu, obnovil bolest. Byl jako dýka, mačeta, která mi rozřízla srdce... Brečela jsem jako malé děcko, skrčená mezi jeho nohama a přála jsem si zemřít... Jedině tak by jeho slova neplatila. Už jsem nechtěla slyšet podrobnosti... Jaké "my ničíme" a s kým je spolčený... Vlastně jsem to věděla... To všechno kvůli Neumannovi. Byl to jeden veliký podvod, na který jsme skočili. A teď se, stejně jako myš, neúspěšně pokouším dostat ze sklapnuté pasti. Ale každý pohyb mě pomalu, ale jistě zabíjí. Ničí mi vnitřnosti, drtí kosti.
"Jsi příliš nebezpečná, protože víš. Zlikviduji tě, jako to udělal Neumann s Holečkovou. Víš a zemřeš, daň za vědomosti. Neměla jsi sem strkat nos. Nechat nás na pokoji, miláčku... Ohrožuješ svým zvědavým jednáním příliš mnoho důležitých lidí. Ale já nejsem jako ten idiot Neumann... Dělám svoji práci čistě. Jako v Praze, i teď splním rozkazy. Je v sázce příliš mnoho, abych ušetřil někoho tak zbytečného, jako tebe. Ale možná, než zemřeš... Mohu tě ujistit," a jeho obličej se rozzářil úsměvem. "Že svoji dceru přežiješ... Alespoň o pár minut, miláčku. Není to přesně to, co sis přála?" Vstal a přešel k lehátku. Ležela jsem dál na zemi. Nebylo proč se hýbat, snažit se... Byl konec.
Tonda mi míchal odvar smrti, jed, který mě zabije. Odejdu a nikdy se nedozvím proč... A nechtěla jsem. Bylo to nepodstatné. Byl konec. Ostrá jehla se blížila k mé zkrvavené ruce. Jeho krásné oči se na mě dívaly, oči, hluboké jako vesmír, v nichž se odráželo světlo. Byly tak omamné... Nebyla to nenávist, co mě probouzelo. Byla to touha, láska. Milovala jsem ho. Všechno na něm – jeho ruce, které vzaly tu moji, ruce, které držely smrtelnou zbraň. Možná to bylo olovo, blesklo mi hlavou. Usmála jsem se. Zabita láskou k nesprávnému člověku. Zavřela jsem oči, jehla pronikla kůží... Dveře se rozrazily dokořán, vzrušený a rozčilený hlas cosi křičel... Ale já už spala. Nicota mne znovu objala a jemně mě ponořila do peřin ticha. Byl konec.
Teplo, tichý hlas... Byli to andělé? Jsem snad mrtvá?! Cítila jsem své tělo, obklopovalo mě teplo, jemnost peřin... ležela jsem a nade mnou se nakláněly dvě nezřetelné postavy... Andělé... Blonďaté vlasy a zářivé oči, svatozář a světlá aura kolem nich... byli tak nádherní... Ale nikde jsem neslyšela nic, kromě tikotu. Ano, kdesi pravidelně tikaly hodiny, snad to byla přítomnost času... Chystala jsem se na tunel, na světlo přede mnou... Nic, jen ty dvě postavy... Vzpomněla jsem si, co mi říkal Tonda. Pouta se na okamžik vrátila, zpod víček vyklouzly slzy. Nádherný obraz zmizel a já se probudila. Ležela jsem v posteli, kdesi... Nemocnice? Zmateně jsem vyhnala slzy z očí a rozhlédla se. Vedle mě seděla Nikolka s Lukášem. Nepřítomně se mi dívali od očí... Snad únavou nepostřehli můj opětovaný pohled?
"Co se stalo?" zachraptěla jsem tiše. Lukáš sebou trhl a podíval se na mě. Nevím, co v tom pohledu bylo, ale konečně jsem se cítila v bezpečí... A přitom na dně. Nikolin obličej trochu potemněl, zachmuřila se a její smutné uslzené oči mě jen na vteřinu zaostřily. Výmluvně odvrátila hlavu a její oči zmizely za závojem dlouhých vlasů... Všimla jsem si, že má na rukou obvazy. Zachvěla jsem se... Snad se jí něco nestalo?! Možnost zranění mé dcery mě probrala z netečného činění, posadila jsem se. nestarala jsme se o svoji vlastní bolest, která mi vystřelovala z páteře. "Niki, jsi v pořádku?" zašeptala jsem směrem k odvrácenému obličeji. Otočila se, v očích pořád slzy. "Mami... Mami! Já jsem v pořádku, koukni na sebe!" "O mě se nestarejte..." zanaříkala jsem horečnatě, trochu jsem se zapotácela a už jsem znovu ležela v peřinách. "Já nejsem... Hlavně že TY jsi v pořádku... O mě vůbec nejde... O mě nejde..." šeptala jsem dál do stropu.
Konečně promluvil. Nebyla to ona dýka, byl to jemný hlas plný soucitu... Ale proč mi připadal tak cizí? Slova, která mi vplouvala přes uši do mozku, nedávala smysl... Zpráva mluvila sama za sebe. Hrůzná realita. Neumann byl poslíčkem rozsáhlého spiknutí ve zdravotnictví. Někteří – zatím neznámí– lidé si najali spolehlivé doktory, aby odstraňovali nevhodné lidi. Lidi, kteří měli peníze, lidi, co měli moc. Důležití úředníci, majetní pozůstalí. Advokáti, kteří nesouhlasili, příliš zvědaví novináři... Bylo jich příliš mnoho. Jedním z nich byla i Kristýna Holečková, naše oběť. Měla jsem jí být i já... A Nikolka... Hořká pachuť v ústech, sucho... A chlad. Mrazivý pocit v břiše. Byla to zrada, prohra vlastního ducha. Pachatele dopadli a odsoudili... Ptal se mě, jestli budu proti Antonínu Forbelskému svědčit... Pokus o vraždu... Policie vyhrála případ... A já ztratila rodinu. Jinak to nešlo.
† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
Zlo nikdy nemá dost. Chce víc. Mnohem víc, než si zaslouží. Lidé posedlí touhou mít stále více, jsou Bohem odsouzeni.
Ale je správné odsuzovat někoho, kdo je posedlý?
A je zlo posedlost?
Můžeme to my vůbec posoudit?
Máme právo ovlivňovat život cizích lidí?
Existuje rovnováha?
Jsou i zlí lidé dobří, a dobří zlí?
Proč se vždycky ptám až teď, když už vše skončilo?
Když je zlo tam, kde má být?
Jsou to snad výčitky svědomí?
Nemám soucit s vrahy, nenávidím zlo, ale bodavý pocit výčitek ve mně narůstá. Je ve mně cosi špatně. Celý systém mysli. Neměli bychom soucítit s vrahy a zlými lidmi. Ale Bůh...
Co je to Bůh?
Dopustil by tyto zločiny?
Existuje vůbec?
Proč pořád pochybuji, pokaždé, když nasazuji hříšníkům pouta. Měl bych mít v sobě pocit vítězství. Vítězství spravedlnosti nad démonem. Ale je to pravda?
Je zločinec opravdu zlý?
Nejsme zlí my?
Nejsou naše zákony v rozporu s tím Božským?
Každý proces s odsouzeným, to jsou hodiny keců. Hodiny, dny, týdny, kdy na sebe řvou dvě strany, dva advokáti, kteří přesvědčují soudce o nevinnosti jejich klienta. A přitom ví, že jejich klient je vinný. Je to opravdu nevděčné povolání.
Stejně jako dělat kriminalisty.
Nebo ne kriminalisty, policejního psa.
"Šach."
"Tos neměl dělat. Má Dáma to vyřídí."
Sebevědomě jsem zničil soupeřova jezdce svou dámou. Ten se tajuplně usmál, posunul druhou figurku, opřel se a s jistým zadostiučiním se zašklebil.
"Šach mat."
"Tady je někdo děsnej pařan. Co to zkusit s počítačem, už s tebou nechcu hrát."
"Na počítači nevidíš jeho vztek z prohry," jízlivě pronesl soupeř.
Danny je sice výborný kolega, ale jako známý je značně nepříjemný. Vlastně žádný známý není příjemný. Ale přesto se s ním musím stýkat, jakožto jeho "podřízený". Lepší by bylo slovo poslíček, pes... Holka pro všechno?
Hlavním úkolem v jeho revíru je dělat kávu a občas mu krýt záda. Naneštěstí pro něj ho Ten nahoře neobdařil postavou hodnou Herkula. Tak veškeré zátahy na podezřelé zlodějíčky obstará jeho mohutný pejsek (tedy já), aby se on, zcela bez zranění, večer předváděl se svým vysokým IQ.
Už hodně kritizuju. Někdy to s ním jde. Když po mě nežádá úkoly jistého rázu, kdy si připadám jako služka. Oficiálně jsme sice na stejné pracovní úrovni, on si však ze svých "úspěchů" staví stupínek tak třímetrový. Ale abych mu nehaněl (což, přiznávám se, dělám často), když ho potřebuju, je tady.
" Ještě půl hodiny..."
Každý pátek je nesnesitelně pomalý. Většinou se zapisují případy z předchozích dnů, neboli, jak tomu říká Danny, se šanonům jednou za čas otře prdel od prachu. Přitom jediný, kdo píše hlášení, jsem tady já. On si buď hraje šachy (mimochodem, každá z jeho figurek je obalená fotografií jeho nahých milenek) nebo slintá nad pornem na internetu. Vynikající pracovník policie.
" Hlubinka, máte hotové hlášení?" vrazil do dveří náš "šéf". Normálně pohoda chlap, jenže když načapá Dannyho nad počítačem, můžete se rozloučit s vlídným jednáním.
"Hlubinka, vy perverzáku! Na to se koukejte doma!"
Náš šéf je veselá kopa. Zjevně ho jisté inkriminované video zaujalo. S rozšířenými zorničkami se sklonil nad Dannym, který ve své činnosti nepřestal. Oba asi minutu a půl omámeně čuměli do zářící obrazovky, po obličejích se jim míhaly matné obrysy dvou (možná tří) postav.
Pak se však rozdrnčel můj mobil. Šéf to přijal velmi nerudně.
" Rittere, osobní hovory jsou zakázané."
" Omlouvám se pane Švarc, že jsem vás přerušil ve velmi důležité činnosti."
Na něj člověk musel podle. Musel mu připomenout vlastní veliké chyby. Pak přestal otravovat. Šéf Švarc se zvedl. Jeho brunátný obličej zmonitoroval zbytek místnosti, na chvíli se zastavil u vibrujícího mobilu na mém stole, zamračil se a šel ke dveřím. V nich se otočil a zakřičel.
" Hlubinka, Rittere, vy si ze mě srandu dělat nebudete!"
Danny nereagoval. Sluchátka nasazené, oči na monitoru. Švarc se rozzuřil.
" Hlubinka!"
Rázně se vrátil do kóje a vytrhl sluchátka z počítače. Rázem se místností rozlehla změť řvaní a ženský hlas říkající něco jako "bite, bite". Švarc zrudl, Danny nezůstal pozadu, a oba se překotně hnali myší na červený křížek. Švarc se přitom přespříliš namáhal a kopl do počítačové bedny.
Systém se sekl, začal pískat a mezi rachotem elektroniky se opakovalo ženské "bite, bite, bite". Mobil stále vyzváněl. Do kóje nahlédl první zvědavec. Danny se snažil vypnout monitor, avšak s překážejícím Švarcem se mu dařilo pouze zvyšovat kontrast.
Vstal jsem, klekl si k počítači a vypojil ho ze zásuvky. Pak jsem se obrátil ke kolegovi z vedlejšího oddělení.
" Ta nahrávka mučení teroristické oběti byla asi škráblá. Nic se neděje."
Významně jsem se na něj podíval. Mladý policista okamžitě pochopil a zmizel. Asi se mnou nechtěl přijít do bližšího styku. Švarc s Dannym se mezitím konečně rozmotali, Švarc si nabručeně upravoval kravatu a Danny si masíroval ucho.
Vrátil jsem se ke stolu, úhledně jsem složil listy papíru a scvakl je dohromady. Poté jsem náklad všech možných složek, zaprášených archů a jiných blbostí donesl šéfovi.
" Tady máte hlášení."
Švarc zápolil s archy, Danny zaraženě koukal na temnou obrazovku, potom se na mě podíval a vážně řekl:
" Už skoro byla."
+++
Dům skýtal lehké osvěžení, na rozdíl od horkého odpoledne Brna. Sára se opřela o zavírající dveře, odhodila malé zavazadlo a na chvíli zavřela oči. Pomalu vdechovala klidnou atmosféru chladného bytu, s mírným úsměvem se svezla po dveřích, aby uvolnila bolavé nohy.
Zase nepřijel, pomyslela si naštvaně a prohrábla si rukou rozcuchané vlasy. Trmácet se s kufrem přes půl Brna, stát na zastávce na přímém slunci. A k tomu ty davy lidí... Ještě, že tady je klid. Již se zklidněným dechem prošla dřevem obloženou chodbou do prostorného obýváku.
"Proč jsi pro mě sakra nepřijel, když jsem ti volala?!"
A on si tu v klidu koukal na televizi, na nějaký pitomý program. Ani se neuráčil otočit. Sára si naštvaně stoupla před televizi, jednou rukou naštvaně bouchla do vypínače, až se tenká plazma opovážlivě zakymácela.
" Nic neřekneš? Už mě ale vážně sereš, Petře!"
Podíval se na ni. Chladným hodnotícím pohledem. Trochu znervózněla, její tváře zrůžověly, když si uvědomila svou nepřiměřenou hrubost. Vztek a únava z dlouhého "pochodu" ji však znovu rozohnily.
" Byli jsme domluvení!"
Konečně promluvil. Potichu, jako by vážil každé slovo, a přitom nenuceně a s jistou dávkou pohrdání. Takovou směs tónu u něj nikdy neslyšela.
"Daniel si vypůjčil auto. Proto jsem nemohl přijet."
"Aha, Danielek si může půjčovat TVÉ auto a TY svou přítelkyni necháš tahat kufry přes půl Brna! Mám sto chutí odsud vypadnout."
"A kam?" usmál se jízlivě. "K rodičům? Abys byla zase mámina mála holčička?"
"Nenavážej se do mojí matky! Nemohu za to, že se jí nelíbíš... Možná, kdyby ses o ní takto nevyjadřoval... Nechme toho."
Odešla do kuchyně, naštvaně otevřela ledničku. Chvíli se prohrabovala mezi potravinami, s potěšením se nechala ovívat chladným vzduchem až vytáhla z lednice chlazené víno. Začala pít, jen tak z hrdla. Cítila, jak jí palčivá chuť alkoholu pálí v hrdle. Položila láhev na stůl, protáhla se a šla si umýt ruce.
Naštvaně si v zrcadle prohlížela své zrudlé tváře, rozcuchané blonďaté vlasy. Sehnula se, aby vytáhla hřeben. Přišel za ní.
"Jsi pořád naštvaná?"
Rozzuřeně po něm hodila kartáč.
"Běž pryč, sakra. Alespoň minutu mě nech na pokoji!"
"Nebuď tak naštvaná, nic se přece neděje."
Stoupl si za ní. Cítila jeho prsty, jak jí odhrnují vlasy. Sklonila hlavu, chtě nechtě se usmála. Cítila druhou ruku, jak jí přejíždí přes břicho. Nehty. Dlouhými nehty, které se zatínají do masa. Polekaně vzhlédla.
" Bože! Sakra, kdo jste?!"
Místo něho tam stála vysoká žena. Usmívala se a objímala ji. Sára sebou vyděšeně cukla. Nehty se jí zaryly do břicha. Vykřikla.
A ONA nepřestávala. Vyjela rukou nahoru, zvrátila jí krk dozadu. Silou, kterou by lehce předčila kdejakého muže ji shodila na zem. Sára se bezvládně svezla na zem. Bolest na břiše, teplá krev, stékající jí po nohou.
" Ne... Nech mě, prosím... Prosím..."
Krev na zemi se smísila se slzou. Žena nepřestávala. Sára viděla jen dokonalou postavu, dlouhé, černé vlasy. A její ruce, jako pařáty orla. Nepřestávala ji tahat za vlasy. Vytrhávala ji celé chomáče, jako zběsilý vlk. Potom ji chytla za krk.
Surovým stiskem jí zaryla nehty pod kůži. Sára zavřela oči, omdlela. Žena ji hodila na umyvadlo.
" Prober se."
V těch slovech byl více než příkaz. Skrze bolest Sára cítila, jak ji nutí postavit se. Plačtivě se snažila artikulovat, z rozbitých rtů ji však vycházely jen tiché skřeky. Žena se k ní naklonila. Usmála se, nádherným úsměvem, jako matka na své dítě. Hrubým jazykem olízla krev ze Sářiny tváře.
" Každé dítě musí jednou usnout, má milá. Dobrou noc."
Poslední, co Sára viděla, byla její vlastní tvář. Sklo se roztříštilo...
+++
" Máte padla, hoši," pronesl již klidně Švarc, zatímco zápolil s deskami. Se šibalským úsměvem opustil místnost, zjevně rád, že se scéna obešla bez zbytečných problémů. Všichni spokojení se pomalu odebírali domů, probírali s kolegy, co budou dělat večer, domlouvali se na společně strávené víkendy. Danny tiše sledoval zčernalou obrazovku.
Mobil přestal blikat; nenuceně jsem jej zvedl. Na obrazovce se objevil zmeškaný hovor od Sáry. Ne s jistou nervozitou jsem dal mobil do příruční tašky, sbalil jsem notebook ze stolu. Tyto odpoledne se nepříjemně protahovaly, protože i když každý chtěl jít co nejdříve domů, cítil, že ještě zdaleka nemá hotovou práci.
"Jen běž, já ten zbytek uklidím. Myslím si, že se na tebe Sára už hrozně těší... Teda, proč by jinak volala?" ozval se ironicky Danny.
"Chce, abych ji vyzvedl... I když ví, že nemůžu. Auto je v opravně, jak jsem jí včera říkal... No kdo ví."
"Hlavně se zítra stavte, ať uděláme společnou akci. Máme po případu, to se chce pořádně slejt."
"Budu se těšit," zahučel jsem rádoby nadšeně, přehodil tašku přes rameno. Nechal jsem rozladěného Dannyho v pracovně a vyšel z budovy.
Brno žilo svým vlastním životem. Kolem chodníku co chvíli projely kolony aut, každý chtěl být co nejdříve doma. Slunce palčivě svítilo do očí, zesilováno tisíci okny vysoké budovy. Celá jakoby hořela zlatým plamenem, blyštivý nápis IBM jen zesiloval dominantu. Pomalu jsem se vydal naproti na zastávku, když přede mnou zastavil stříbrný Ford. Z okna vystrčil hlavu Švarc.
"Nechcete se trochu svést? Máme stejnou cestu a autobus právě odjel."
Měl pravdu. Nešťastně jsem kouknul na zadek autobusu a potom jsem rozladěně kývnul. Švarc otevřel spolujezdcovy dveře. Nervózně jsem nasedl do jeho auta, přepychového interiéru. Trochu stísněně jsem se snažil nerozhlížet se, ale nešlo to. Lesklé kožené sedačky, osobní počítač...
"Pěkné, že? Nový model, ale co, hlavně že jede, viďte."
"Jo, hlavně že jede. To se o mém krámu říct nedá."
Švarc se nahlas nasmál, spokojen mým souhlasem. Šlápl plyn a auto se tiše rozjelo po silnici. Snadno jsme předjížděli staré rachotiny a Ford se na silnici jen blýskal. Vysmíval se svým zaostalým protějškům, stejně jako jeho majitel. Nervózně jsem vyhlížel z okna. Nebylo příjemné, nechat se vozit od vlastního šéfa, i když to dělal dobrovolně. Radši jsem se díval z okna, na vysoké budovy, které jsme míjeli.
" Ehm... zastavíte mi tady?" ozval jsem se tiše, když jsme projížděli ulicí blízko Hlavního nádraží.
" Samozřejmě." Brzdy zaskřípali, pár řidičů zanadávalo a Švarc zabrzdil u jedné z lávek. Rychle jsem jej opustil, jen se tiše rozloučil. Švarc ještě zamával. Znovu jsem si přehodil tašku přes rameno a šel pomalu směrem k Náměstí svobody. K jednomu ze stánků. Nádherná barva květiny mě vyloženě donutila k němu jít. Postarší paní se na mě usmála, oplatil jsem jí to.
"Nádherné květiny pro nádhernou dámu?" zaskřehotala mile. Jenom jsem se usmál, prostě mi četla myšlenky. Vytáhl jsem z kapes peníze a hodil ji na stůl dvoustovku.
"Měly by být tak velké, aby vyžehlily problém," pokusil jsem se o vtip. Babka po mě loupla očima, sebrala peníze a vytáhla jeden pugét rudých růží. Byly vyloženě tmavé, jako krev. Vyzývavě voněly...
"Děkuji."
Připadal jsem si sice jako blbec, když jsem na zastávce postával s pugetem, ale co bych pro Ni neudělal. Nervózně jsem vytočil Sářino číslo. Dlouho se neozývala. Chtěl jsem to položit, když v tom se ozvalo zvednutí. Čekal jsem, že na mě bude řvát, ale mlčela. Odhodlal jsem se a potichu začal.
" Ahoj Sáro."
Slyšel jsem její dech. Vypadala rozrušená. Raději jsem hned pokračoval.
"Moc se ti omlouvám, víš... Mám rozbité auto, proto jsem nemohl přijít..."
Neodpovídala.
"... jsi tam?"
"Ano."
Nervózně jsem si olízl rty.
"Není ti něco? Máš takový divný hlas..."
"To dělá ten telefon... kdy přijedeš?"
"Jak pojede autobus... už se těším."
"Hm... já taky... Budu muset končit."
Zavěsila. Dál se ozýval je obsazený tón, trochu rozladěně jsem hodil mobil zpět a dál trapně čekal s pugetem na zastávce.
† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
Mohla být páteční dopravní špička, nebo den bez dopravy, vyhlášený pokolikáté kdejakým ekologickým nadšencem... Provoz však bylo to poslední, co mě zajímalo. Byly to výlohy plné těch nejlepších hader, které kdy obyčejný zkrachovalec jako já mohl kdy vidět... Šaty, džíny, halenky, blůzy, topy, boty, kabelky či vyzývané spodní prádlo... A vše z těch nejkvalitnějších materiálů. Skoro jsem jejich hebkost cítila skrze tlusté sklo výkladních skříní... Byla jsem si jistá, že dotknout se skla, neucítím chlad, ale teplo nejjemnějšího hedvábí, smyslnost sametu...
A to všechno bylo moje! Kolem mne ani živáčka... Byla jsem sama uprostřed hlavní třídy plné butiků, které patřily jen mě! Figuríny čekaly, až z nich nedočkavě strhám ty nádherné kusy látek, jež tak vyzývavě nabízely... Dveře se sami otevíraly! Stačilo se jen ochomýtnout a dveře mi uvolnily cestu... Proč se něčeho dotýkat, vždyť co chci, to mám. Lehce jsem vystoupila – popravdě řečeno jsem je ani nepostřehla – pět schodů k pokladně. Bez pokladní. Obchodní dům byl prázdný, všude jen věšáky a figuríny.
Tiše a pyšně vyhlížející, dokonalá těla bez výrazu. Modelové s krásnými oblečky, perfektně padnoucí... Přesně na mě! Využila jsem nepřítomnosti lidí a okamžitě překročila zakázaný prostor. Stála jsem ve výloze, jako prodávající se dívka, a bavilo mě to. Měla jsem totiž na sobě ty nejkrásnější šaty, servané z figuríny. Co na tom, že nejsou moje? Že jsem nezaplatila? Proč taky, vždyť celé Brno je jenom a jenom moje! V odraze skla jsem neviděla sebe, ale dokonalou modelku s očima průzračného moře. Samozřejmě. Vždyť já MÁM modré oči... Dvě studánky, jak říká matka... Ale co ji sem vůbec motám?!
Důležitější jsou přece ty šaty, ta nádherná bílá látka, délka tak akorát, aby byly pořádně vidět štíhlé nohy... Pravda, mohou být trochu delší, ale proč by nemohly zůstat krátké? Se šaty na sobě jsem přeběhla na druhou stranu, vlítla do obchodu, rozdováděná jako tanečnice při sambě. Volná část šatů za mnou vlála jako vlečka nevěsty, jako ploutve té nejpyšnější rybky v oceánu. A pak jsem je našla... Ta záře, ten lesk, ta novota! Luxus, přepych! Stříbřité pásky, které obepínaly má lýtka, svazovaly je a přitom vytvářely jednu krásnou, ladnou linii... A vůbec nevadilo, že jsem se na těch lodičkách klátila jako opilá...
Já přeci nemůžu být opilá, jedině štěstím! Párkrát jsem se otočila kolem své osy, šaty se znovu rozevlály... Že se zvedly až téměř k břichu, vždyť je to jedno... Ať mě teď vidí celý svět, vždyť jsem šťastná, krásná, dokonalá... Už jen ze zplihlých vlasů lví vlny, hřívu po zadek, lesknoucí se ve světle pouličních lamp, stříbrné náušnice a náramky... To všechno je přece jen a jen moje! Ničí jiné, jenom moje vlastní!
Ať mi pod nohy nastraží koleje tramvají, klidně i celý tramvajový uzel... Teď jsem tu Bohyně já a pro tu není nic překážkou ani na vysokých podpatcích. Otáčela jsem se od obchodu k obchodu, předváděla jsem se strnulým figurínám... Teď už nebyly dokonalé ony. Byla jsem to já, kdo žil, komu oblečení opravdu padlo... Na Masarykové svítila výzdoba, slavnostní třída byla předváděcí molo a zároveň taneční sál pod širákem. A já byla modelka a královna plesu.
Co se však zvrtlo? Proč? Tato dokonalost přeci mohla zůstat! To byl první pocit po odeznění bláznivé extáze... Jsem sama! Sama!!! Jak můžu být v Brně, na hlavní třídě, sakra sama?!? Ani jediný člověk, jediný obchodník! Bezdomovec, pobuda, policista či paní podobně nastrojená jak já... Jediným společníkem mi byl věrný... Cože?!? Já nemám stín?
Co se to děje?!
+++
Bledá žena se tiskla ke svému ještě o něco vyděšenějšímu manželovi. Okolo sebe jenom bílé, sterilní prostředí Úrazové nemocnice, bledé světlo z lamp, které vykreslovalo všem, nemocným i zdravým, na tvářích kruhy smrti. Tady, na JIPku to bylo znát nejvíce. Už to jsou dva dny... Zoufání, strach, děs a hrůza, smrt.
A přitom to byla jen jediná vteřina. Chyba v dokonalém systému. Malý brouk v jablečném sadu se musel rozmnožit a zničit celou úrodu. Vteřina a zhroutil se život nejen jí, ale i nejbližším. Terezina matka se s opuchlýma očima koukala na chladné stěny okolo sebe. Jediná vteřina. Okamžik. Jeden tep srdce. Bliknutí žárovky, předtím, než se opravdu rozsvítí.
Opravdu mohou jenom čekat... Je při životě, ale není v pořádku... Na bezvědomí nestačí ani nejlepší doktor... Musí se s tím vypořádat sama! Jak?! Taková mladá holka, jenom kost a kůže, křehký andělíček, kterého si rozporcovali démoni na oběd. Kde má ty svá křídla nevinnosti, bezstarostnosti?
Krásu? Kam se poděla ta nádherná tvář, modré oči...? Dost! Žena rázně zavrtěla hlavou. Je pořád hezká... jen... Trochu poškrábaná. Nic, co by ji nějak ubíralo na kráse! Pořád je jako anděl, jen co se probere. Bude zase ta veselá, lenošná Terezka s hlavou plnou šíleností. Nadšená tanečnice, mladá múza s hlasem operní zpěvkyně! Bude z ní zpěvačka, baletka, trenérka tance... To, že má pár odřenin, na tom nic nezmění!
Ale je to pravda?! zeptal se hryzavý tón všudypřítomné Závistivé mrchy, oné nepřející osoby, která dělala lidi horší... Bude moci pokračovat dál? Nevěděla... Co jí podrží, když se dozví pravdu? ptala se sama sebe, neschopná mluvit.
"Už je na tom nohem lépe," ozval se tichý hlas. Zvedla hlavu. Lékař se nad ní skláněl. Její muž usnul, s očima otevřenýma dokořán, valily se z nich slzy. Zjevně vyčerpáním a strachem.
Tázavě se ohlédla zpět k lékaři, opatrně se vyprostila z manželova objetí a postavila se. Zahnala negativní myšlenky kamsi daleko, nepřipouštěla si cokoliv špatného.
"Podařilo se nám zabránit krvácení v hlavě. Už je v pořádku, stabilizovaná..." tichý a nejasný tón matku rozrušil.
"Je snad něco špatně? Co se s ní stalo?"
Lékař zaváhal. "Máme takový problém... Není to nic, co by ji ohrožovalo na životě... Ale máme podezření, že když ji auto smetlo, porušila se jí část mozku. Jaké to bude mít důsledky... Nevíme, co se jí přesně stalo. Připravte se na nejhorší." Nemělo smysl to skrývat, četla v lékařově tváři.
"Nejhorší?" špitla.
"Může být ochrnutá, může zapomenout celý svůj život, stane se z ní... Nemusela by se vůbec probudit, jestli je mozek příliš poškozen."
Nemělo smysl to skrývat... Realitu neobehrajeme. Realita se nakonec prodere skrze všechny chabé zdi námluv a smyšlenek. Co když? Co když? Dvě slova a tolik významů v nich skrytých... Má vůbec člověk jakoukoliv možnost bezpečné volby?!?
+++
Den nebo noc?! Jak se to pozná, když na obloze není slunce, měsíc? Není světlo a vidíš! Tma, světlo, temnota a záře? Co vystihuje tuto šeď? Všude stejná barva... ochody se šedým sklem, šedá těla figurín, šedé šaty, šedé vlasy staré ženy na mé hlavě! Šedé koleje, šedé kostky, mezi kterými se mi zachytávaly úzké podpatky... Šedý monument nádražní budovy! Šeď, šeď, šeď!
Svět bez kontrastu, kde byl stín zároveň samotný člověk. Byla jsem stín, nebo je to pravda? Kde to jsem? Ve světě bez barev, bez kontrastu, bez rozdílů... Nejsem náhodou jen součástí podivného výjevu? Mé ruce jsou šedé! Bledé a zároveň temné, spálené! A co oči?! Kam se poděla výrazná modř?!
Kde je ruch dopravy, hluk lidí, jejich smích? Kde je... tramvaj! Odkudsi z dálky se ozvalo skřípání kol o koleje... je to snad život? Ale odkud přichází? Nalevo, od katedrály, či snad směrem k Svoboďáku? Odkud přijíždí ta záchrana?! Kde můžu nastoupit, kde je zastávka, východ ze světa bez kontrastu... A může takový svět vůbec existovat? Vše šedé, vlastně stejné... Nejsem náhodou ze stejné hmoty jako figurína? Mohu se ještě hýbat?!
Moje kroky se rozléhaly, jediný zvuk. Každý můj pohyb byl doprovázen závanem větru, který nikdy nic nerozdmýchal. Nebylo co. V ulicích nebyly žádné papírky, pohozené noviny. Nic, jenom koleje, zlověstné nádraží s chybějící věží, temná katedrála na tmavém pozadí, splývající s nebem a zároveň se zemí. Budovy rostly jako rostliny, zastiňovaly oblohu... Ale byla vůbec obloha? Kde končí zeď a začíná nebe?!? Vše je stejné, bezbarvé, chladné a neústupné!
Rozběhla jsem se k nádraží, přebíhala jako už tolikrát předtím trojité koleje. Bez lidí bylo nádraží jinačí. Budova vypadala příliš vysoká, příliš neosobní... Ani náznak života, historie... Byla to jen okamžitá podoba a zároveň pevnost, stálost a nesmrtelnost! Jsem i já teď nesmrtelná? Budu tu navěky chodit jako duch... Nejsem už duch? Není toto všechno onen vysněný ráj?!? Rovný pro všechny?
Skřípění se blížilo! Otočila jsem se po zvuku, smýkla se mi noha. Provázková bota se zasekla mezi kolejnici a silnic. Silou pádu se mi noha otočila do nepřirozeného úhlu... Slyšela jsem prasknutí! Je zlomená, jsem mrtvá? Rozbila jsem si hlavu, nebo pořád žiji... Kde vlastně?! Tramvaj... Šalina, vlak ve městě! Zářila, jako jediný kontrast. Svítila, jako zářící vůz pro vyvolené, kteří nepatří do tohoto světa... Ale proč, proč jede ke mně?
Nezastavovala! Naopak, světla zlověstně blýskala a zrychlila. Chce mě přejet?! Noha nenoha, začala jsem trhat a kopat. Bez výsledku. Beze změn, byla jsem stálá a neměnná, v pozici s nohou naopak. Jako nádraží... A před ním taky umřu! Tramvaj se blížila, houkala a zvonila... Snad mě chce varovat?! Ještě není můj čas? Jedno světlo blýsklo. Osvětlilo moji tvář... Tvář nebyla? Spíše sádra. Tělo figuríny... Mám volbu?
Chci! Pryč, ať je to sebehorší, ale naživu! Urvat si nohu? Teď je to jedno, je to jenom sádra! A na sádru se silou! Pět metrů. Trhla jsem zlomenou nohou. Čtyři metry. Zůstala tam snad? Je to jedno! Tři metry. Odkutálela jsem se, nohy cítila! Tramvaj najela na botu, která uvízla; kola zlomila drahé boty vejpůl. Zavrávorala? To přece nemůže být... Tramvaj se řítila dolů, na Dornych. Vždyť vykolejí! A lidé... kde jsou cestující, kde je řidič? Samohybná šalina se řítila dál, nevnímajíc zákony běžného světa. Zatáčela, nakláněla se...
Byla jsem bosa. Boty zmizely, obě naráz. Do nohou mě studily schody vedoucí k otevřené bráně nádraží. Klid, ticho, mír! Vběhla jsem do rozlehlé budovy a rozhlédla se. Zase nikdo. Prázdno, chlad u nohou, a všude šedivo. Na tabuli Příjezd nebyl vypsán jediný vlak. Pole byla prázdná... Copak průvodčí zaspal? Ale... z podchodu, vedoucím na nástupiště, zářilo slabé světlo. Další viditelný kontrast! Byla to nápověda, něco jako stezka, jak se dostat pryč? Sestoupila jsem první chod. Druhý. Schodiště bylo nezvykle čisté, vyleštěné a podchod nebyl tak nepříjemný. Naopak, zdál se vyšší než budova nádraží... Ale to je přeci nesmysl.
Pátý schod. A písmena tabuli se začala otáčet... Konečně návrat k normálu! Průvodčí asi zaspal... A přijíždí vlak? Možná je to cesta pryč... Na venkov, pryč z šedého města bez kontrastu!
Všechny řádky naráz. Nepostupovaly sestupně, nerozlišovaly mezi sebou... Všechny možné kombinace, vybíhaly mezi sebou... A pak, z ničeho nic, se všechny zastavily.
Brno, hlavní nádraží – hlásaly odjezdy. Cože?! To nemůže být! Brno, Brno... A Dole tkal Brno... Na všech kolejích, na nástupištích! Brno, Brno, hlavní nádraží... A kde jsou čísla vlaku? 0000? Co je to za nesmysl?
Jako předtím se místností ozýval rachot otáčejících se písmen, znovu nastalo hrobové ticho, doprovázené šedým šerem. Utekla jsem... Do podchodu. Světlo sílilo... vyběhla jsem na druhém nástupišti... Žádný cestující, žebrák. Už mi to začalo připadat normální... Ano!!! Přijíždí vlak! Vlaky, vlaky, rychlíky i osobáky, odvezou mě pryč... Ale...
Vždyť oni jedou proti sobě! Z jihu se řítila šestice vlaků a ze severu taktéž. Výhybky se samy přemisťovaly mezi kolejemi, aniž by je kdokoliv řídil. Rachot kol, šumění elektriky... Blížily se, nezastavovaly! Vlaky blýskaly očima jako tramvaje, jely proti sobě. Nebrzdily.
"Zastavte!!!" snažila jsem se. Nic. Nikdo mě neslyšel, vlaky byly prázdné... A oni se srazí, zabijí cestující! A mě také... Narazí, vykolejí, zavalí mě... Ale proč? Proč, co jsem udělala? Já přeci nemohu zemřít, musím se odsud dostat! Utekla jsem do podchodu, třásl se pod koly přijíždějících vlaků, ze stropu se sypal prach, kousky omítky. Odpočítávala jsem vteřiny.
Tři... Dva... Tlaková vlna. Byly přesné jako švýcarské hodinky. Naráz, zároveň, bez zpoždění... Přijely na nádraží a v jednom okamžiku se setkaly uprostřed. Nade mnou... Kdesi. Nade mnou... Jako manželé, kteří se dlouho neviděli. Srazily se hlavami, líbaly se... Bouřlivé setkání.
Tlaková vlna! Prach, vítr a jiskry... manželé byli opravdu zamilovaní. Strhli ze mě šaty. Cáry látky zmizely jako boty... Necítila sem na sobě nic, kromě chladných kovů... Náramky. Jako okovy z tohoto světa. Je to snad chtivost, která mě tu zavřela? Nešly sundat.
Konec. Nedostanu se odsud. Proč? Proč jsem tak hloupá, tak rozmazlená, tak líná... tak... Proč jsem si jen vzala všechny ty věci? Stejně se vrátily zpět figurínám. Zase spokojeně přiléhají na sádrové tělo, perfektně padnoucí... A já, s mým měkkým, živým tělem, se tu kroutím.
Kůže zanesená prachem a vápnem... Rozdrásaná kameny. Vlasy bílé jako vlasy stoleté stařeny... A okovy ze stříbra... kdo, kdo mi je sundá?!
... Byl to Anděl? Jeho (vím, že to byl muž) silné ruce objaly ta má párátka. Vytáhl mě nahoru, uprostřed podchodu. Jeho tmavé, hnědé oči... Hnědé! Nikdy jsem tolik nemilovala hnědou... Vždyť on je barevný... Nádherná, zlatá záře... A ten uklidňující hlas. Melodický a zároveň teplý jako letní vánek. Příjemný... Krásný! Třásla jsem se jako sulc. Neschopna pohybu. Sundával mi náramky a odkazoval je. Splynuly s šedou podlahou, zmizely.
Stála jsem tam nahá, v náruči úplně cizího člověka... Ale v tu chvíli, jsem cítila, že tato osoba, či CO to je, je mi blíže než kdokoliv jiný... Pomohla mi... probudit se...
+++
"C...Co? Kde... kde to jsem?"
Nemůžu mluvit!!! Poslouchám jen ztěžka... Kdosi křičí. Slyším kroky. Radostný výskot, a plno dalších zvuků... Co to je?
"Jste v pořádku, jen zůstaňte ležet."
A pak mi došla jedna děsivá věc... Slyšela jsem neviditelné věci... Pořád byla kolem mne tma! Tma, temnota, prosvítající šeď!
Nedbala jsem pokynů toho hlasu, rukou jsem si nahmatala obličej... NIC!!!
Nemám na očích pásku... Já jsem... Já jsem...
"Jste tak rádi, že žiješ, Terezko!!!" slyšela jsem u pravého ucha.
Nemůže...
"Já... JÁ JSEM SLEPÁ!!!"
† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
I ten nejlepší člověk může šlápnout vedle. Záleží na tom, jak daleko se tím přešlapem dostal? Jde přeci jen o pouhý krok. Přísahám, že byl jenom jeden. Protože kdyby přisunul i druhou nohu, nebyl by tu. Poznal bych to. Vše, co udělal, vyvažoval druhou nohou na dobré straně. Třeba si to zasloužili... Každý z nich měl na sobě nějakou vinu. Nějaký hřích, který nelze odpustit... Nebo byli oba v nesprávnou dobu na nesprávném místě...
Co je pravdy na tom, že smrt má své plány? Že čeká na každého, v předem určený termín... Narušíte jej, narušíte rovnováhu. Zničíte další lidský život, nehledě na to, jak daleko se od něj nacházíte. Nemusíte jej vůbec znát, ale cítíte se za jeho smrt odpovědní. Svědomí je obklopeno zdí s bodáky, které neustále tlačí ma měkkou šedou kůru mozkovou. Svědomí spoutá břicho do svěráku a neúprosně každou minutu, každým krokem, utahuje kroužek.
Někteří z nás se s tím odkázali smířit. Většinou se z nich staly trosky. Sedí, koukají mimo vás. Pak už to není ten člověk, co jste znali. Je to cizinec, nad kterým se podivujete. Byl to opravdu váš nejlepší přítel? Ten, co nastavoval své tělo, aby vás zachránil... Nebylo to v plánu? Nechat žít, aby zabil? Co je to za nesmyslnou myšlenku?! Musím se dozvědět pravdu.
"Znovu vám říkám, pane Hlubinka," domlouval mi tichým hlasem lékař. " nechtějte si zkazit hezké vzpomínky. Už to není... Ten člověk, jakého znáte... Jakého jste znal... Nedělejte to."
"Nesnažte se mě přesvědčit. Snažili se jiní, neuspěli. Já ho CHCI vidět a mám na to právo."
"Jak myslíte," zamumlal stařík. Na jeho tváři se objevil stín, přeběhl po jeho líci, zaryl se pod oči... Pod smutné oči plné stařičké lítosti. Soucitu, slabé naděje, ale přesto smutné.
Srdce pod obvazy se rozbušilo. Nebylo to jen chladem místností kolem nás, občasnými výkřiky do ticha, boucháním na dveře, skřípotem postele. Ne, bylo to přítomností oné energie. Vražedného nástroje bez ostří, která vás nezabije, ale zničí. Čím více jsme se blížili k jeho dveřím, tím tišší byly okolní zvuky. Většina zavřených, jak bylo skrze tlusté sklo vidět, před sebe zíralo v hypnotickém transu. Ztracené duše.
"Jsme tady."
Lékař si olízl suché rty a vytáhl svazek klíčů. Zhruba ve dvou třetinách místnosti byl pár dveří bez oken. Stařec otočil klíčem v zámku. V tiché chodbě se rozléhal zvuk otevírajících se dveří mnohem hlasitěji. Naolejované panty nevrzaly, ale železná konstrukce, doplněná o bezpečnostní prvky, zlověstně šustila. Nepokojně jsem přes lékařovo rameno nahlédl dovnitř. Nebyla to jedna z těch místností pro ztracené případy. Spíše než psychiatrická léčebna mi připomínal pokoj vězeňskou celu.
Jen pár kroků... Dveře zaskřípěly, stařec se na mne podíval a zabouchl dveře. Místnost se otřásla, ze stropu spadlo několik smítek z omítky. Skrze zamřížované okno sem pronikalo dost světla. V jednom ze stinných koutů, oddělených od pokoje pruhem zářivého světla, byl on. Spíše než viděl jsem jej cítil... jako tenkrát, v lese... Stiskl jsem zuby. Tyto myšlenky si nesmím připouštět!
"Ahoj, Petře."
Jak mám oslovovat svého podřízeného... který byl zároveň mám pánem? Přestože jsem se snažil zachovat si neutrální, chladný tón, z úst mi vyšlo pouze tiché zašeptání, pronesené trpícím zvířetem.
Pomalu vstal. Odložil na stolek knihu, deskami nahoru. Zlatá záře se odrazila od vyrytého kříže, dokud světlo nezastínila vysoká postava. Přešla kolem mě, sedla si na železnou postel. Ani se nesnažil odpovídat... Díval se z okna ven, skrze clonu světla.
"Jak se... ti vede?" Nic blbějšího mě nenapadlo, ale nemohl jsem si pomoci. Ať byly jeho záměry jakékoliv, pořád to byl můj... kamarád? Kolega? Co vlastně byl?
"Proč jsi sem přišel," zeptal se nezaujatě. Jako by to nic neznamenalo... Zapomněl snad? Není to tak dávno... Rána pod srdcem se ozvala. Zlověstně zanaříkala a píchala. Bezděky jsem se dotkl obvázaného místa. Všiml si toho a jeho zorničky se zúžily... Jako by už tak nepřipomínaly zvíře.
"Chtěl... jsem se na něco zeptat. Na..."
"Proč jsem to udělal? Co mě k tomu vedlo?" zasmál se chladně. Odvrátil se ode mne, natáhl se na postel a zadíval do stropu.
"Ano."
"Proč myslíš, že ti to řeknu?"
Přemýšlel jsem... Vlastně jsem ani nedoufal, že by mi něco řekl... Možná jsem chtěl pochopit... Odpustit? "Koneckonců se mě to týká... a teď už není co skrývat. Je konec."
"Vášně si to myslíš?" vstal a obrátil se. Jeho oči provrtaly mé oblečení, zkoumaly vážnost zranění... Nebo to byla jen má představa? OPRAVDU viděl cizí bolest? OPRAVDU ji dokázal způsobit, aniž by se člověka dotknul... Racionálně uvažujíc bych řekl jasné NE... Copak se ze mě za těch pár dnů stal blázen?
"Jak chceš," pokračoval. Trochu se usmíval. "Není to nic, co bych musel tajit. A jak říkáš ty... TEBE se to také týká. Možná to je v jeho plánu..."
"Co myslíš?"
"Poslal tě sem... Asi tě chce taky."
"Ale KDO mě poslal sem? KDO mě chce? Co se mi to snažíš naznačit?!" Nic jsem nechápal...
Slunce se skrylo pod mrak a zlatá zář kříže na Bibli pohasla.
"On. Bůh... Tvůj pán... Náš pán... už chápeš?"
"Jsi... šílený! Toto nemá cenu... Ten lékař měl pravdu. Jdu pryč." Otočil jsem se, strach mě poháněl kupředu. Už už jsem bouchal na dveře. Zarazil mě však naléhavý tón v jeho hlase.
"Počkej. Vím, že chceš vědět... A já ti to teda povím. Proč... Jen... Neodcházej."
Byla to snad prosba?!
Posadil jsem se na chladnou zem, na opačný konec místnosti. Chladné stěny ukonejšily roztřesené svaly, zklidnily náhlou horečku. "Tak povídej... Můžeš třeba začít tím, KDO ti takové nesmysly napovídal."
Opřel se. Nedíval se přímo na mě, spíše kamsi nad moji hlavu.
"Všechno to začalo JEJÍ smrtí. Najednou... Tu nikdo nebyl... neměl jsem co dělat, chápeš... Švarc mě vyhodil... Ne, že bych třeba neměl peníze nebo tak... Ale uprostřed života se najednou utvořila černá díra, která polykala vše kolem mě. Cokoliv, co by mě zabavilo... Nic. Nebylo vlastně proč žít a já se strašně NUDIL."
" A jenom kvůli tomu jsi to udělal?! Copak-"
"Nepřerušuj mě, prosím... Začalo to asi týden po tom, co jsme... Ukradli Sářino tělo. Případ mi sebrali a prakticky jsem byl pod dohledem. Výchozím bodem však byl důkaz, že Sáru NĚKDO zabil. Byla to jediná věc, držíc mě při životě... Začal jsem pátrat. I přes zákazy jsem se spojil s Ondřejem. Neměl sice moc času, ale hlavně držel jazyk za zuby. Prozkoumal ten vlas a zjistil, že patří ženě."
"Takže... Vrahem byla žena?"
"Přesně tak... Navíc napsala i ten dopis, taktéž zvedla moje telefony," přitakal klidně.
"A jak ses to dozvěděl?"
"Řekla mi to... Ale to až mnohem, mnohem později."
"Řekla?! Počkej počkej..." Matně jsem zavzpomínal. Před očima mi bleskla vzpomínka... Černovlasá Italka... "To... To byla ONA? Ta co..."
"Ano, přesně ona... Řekla mi to a já..."
"Samozřejmě. Tak pokračuj, co se stalo potom, když jsme tu holku odklidili," šeptal jsem, přestože nikdo nás nemohl slyšet.
Povzdechl si. Snad poprvé za celou tu dobu jsem cítil, že za maskou vraha se skrývá i oběť... Oběť nějaké vyšší moci... Začínám snad také spadat do oněch bláznivých pout?
"Jak víme, napsala tan dopis a potom mi volala. Nepoznal jsem ji, protože..." zmlkl.
"Jen to řekni."
"I když budu vypadat jako blázen..."
"To nevadí."
"Víš, Dane, Ona není člověk a dokáže na sebe brát podobu svých obětí."
Absurdita tohoto sdělení mi vyrazila dech.
"A... Co... byla? Mimozemšťan?"
"Ne! Ne... Samozřejmě že NE. Ona... Na jednu stranu v minulosti byla člověk... Jako i ti ostatní... Ale byla už mrtvá."
Rozesmál jsem se. "Nechtěj mi namluvit, že tak ženská byla nějaký... zombík. Petře, vzpamatuj se, žijeme v REALITĚ. Žádné oživlé mrtvoly tady nejsou!"
"Ale.. To není tak jak ve filmech- Rozkládající se tělo. Je to... Duše, která... Nemůže pryč. Zaprodala se totiž Jemu a vykonává Vůli."
"Hm?"
"Když ji- myslím tu Vůli- vykoná, přirozeně se stane něčím víc... než pouhou duší. Něco... Co ovlivňuje lidem myšlení... Jako Bůh, víš..."
"To zní opravdu ujetě, promiň."
"Taky jsem tomu ze začátku nemohl uvěřit. Ale potom," usmál se a koukl na mě. "Potom to začalo dávat smysl. Vykoupení v podobě jiných duší. A jedním z těch mých jsi měl být TY, Danieli."
† 06. 05. 2010 | kód autora:
TfA
Déšť je silný, ničivý a zároveň blahodárný. Díky obrovskému počtu malých kapiček v tom obrovském shluku. Když drží při sobě, mají sílu. Ale jedna malá, poslední kapka, to je jako nic, jako ta nejmenší slza ukápnutá z dětského oka. Je to vyvrhel mezi světem neživým, poslední z posledních. Nikdo ji nevnímá, protože skrze ni jako skrze průhledné zrcadlo již září slunce. Málokdo si ji všimne, příroda ji ignoruje, smočená většími a rychlejšími sestrami.
Štít hory se zaleskl v odpoledním slunci, holé vrcholky hor zůstaly holé, ale v údolí se rozzářil život. Vše se dalo do pohybu a spokojené velké sestry se pomalu vsákly do země, aby někdy příště začaly svůj závod znovu. Jinde, na jihu, na severu... Na poli, ve městě. Jen malá kapka neustále padala, nevěděla kam – po jejích sestrách nezůstalo jediné suché místo. Poslední nepotřebná kapka by možná zachránila na jihu životy, ale neměla již síly. Poddala se gravitaci, táhnoucí ji sem, do nitra hor, bez sebemenší naděje na útěk.
A pak si jí všimla. Malé ženy, ležící na trávě, nedaleko masivu. Vystavovala svůj bledý obličej prvním paprskům. Přivírala oči, jeden koutek úst se ji neustále zvedal. Pohupovala hlavou dozadu a dopředu, husté vlnité kadeře ji lechtaly na rukou, o něž se opírala. Seděla v mokré trávě, nohy ji omývaly velké sestry, usazené na stéblech trav. Kapička si to zamířila přímo na její plná ústa, aby osvěžila suché rty.
Kap.
Její tvář byla kompletně mokrá. V posledním okamžiku svého bytí si kapička smutně povzdechla. Zbytečná.
Žena polekaně otevřela oči. Mrtvolný lesk pleti se zvýraznil, když se odvrátila od jasného slunce. Rozhlédla se po údolí, hledala průvodce onoho vzdychu. Bylo to malé dítě, ztracený člověk... Polekané zvíře? Necítila kolem sebe jedinou živou bytost, kromě rostlin. Uklidňovaly ji. Kamarádky s chlorofylovými kapsami byly věrnější než lidé, pomyslela si zklamaně. Nestačí na to. Byla příliš...slabá.
Rostliny kvetou pro každého, ať je to hříšník či svatý. Nedělají rozdíly, jsou upřímné, krásné, nesmrtelné... A přitom mezi nimi pučí neustálý boj o místo, o kousek hlíny; kořeny se mezi sebou proplétají, dusí se. Rostliny na sebe vrhají jedy, aby zahubily jedna druhou. Zničily konkurenci. Každý tvor na zemi touží po nadvládě. I ta nejmenší bakterie raději zabije oponentku a místo ní nasadí svůj vlastní klon. Rozmnožují se, aby nezůstal jediný vhodný kousek pod nadvládou jiného druhu. Protože kdyby to nedělaly, zabije je jejich bratr, sestra... Dítě.
Znovu položila hlavu do mokré trávy. Sluneční paprsek se jemně dotkl stříbra přírody. Barevné světlo, odražený paprsek, se roztančilo. Posilovalo tak barevnou auru, rozprostírající se kolem nehybného těla. Ona energie živila rostliny pod sebou, dávala jim neviditelné živiny, narovnávala potrhané stonky. Plazila se mezi jednotlivými trsy trav jako malý had, zkoumala sebemenší zrno písku pod sebou. Naplňovala své okolí, onu neohraničenou oblast, životem a smrtí. Roztančila světýlka, která se usadila na tváři mírně se usmívající černovlásky.
Žena se zavřenýma očima se obrátila směrem k slunci, pozvedla bradu a rukama objala všudypřítomnou zeleň. Levou ruku jí začala pokrývat tráva. Silueta člověka splývala s květnatým úpatím hory, stávala se její součástí. Rozházené černé kudrny zezelenaly a prorostla jimi tráva. Ze srdce, které nebilo, začal pučet malý keř. Téměř se ztrácel v moři zeleně, náhodný kolemjdoucí by mu nevěnoval jediný pohled. Maličké poupátko zakrývala mohutná hradba trav. Ale s posledním výdechem, když zmizely poslední zbytky člověka, se květ otevřel. S malého poupěte začala kvést bílá růže. Ostýchavě nastavovala své okvětní lístky vstříc slunci, které bělost květu ještě znásobily. V království zeleně se uchytila jediná růže mezi miliony uhynulých, pod sněhem i v dešti. Kvetla dál, rozvíjela svůj šat.
Pak, jako živá dívka, se květina stydlivě ohnula dolů. Dříve pyšně natahující květ se svěsil, odvrátil se od slunce. Uprostřed lístků, bílých jako svatební šaty princezny, se objevila první rudá skvrnka.
+++
Vysoký tón jemné melodie se linul rozkvetlou zahradou. Rozkládala se na veliké části pozemku, patřící místnímu správci. V severní části oploceného lánu se nacházela rezidence o čtyřech patrech, celá v jednoduchém, funkčním stylu. Cesta, vedoucí přímo k bráně, byla dlážděna opracovanými kusy vápence a žuly, mezi nimiž se leskl bílý tmel.
Nalevo od šedé budovy, opletené popínavými rostlinami, se nacházela pergola, volně spojující dům se zahradou. Jemné květy do fialova zabarvené se plazily snad všude. Podél železných tyčí, po zemi, kde je každodenně služebná stříhala, po střechách a kolem rámů oken. Uměle vytvořený potůček, ohraničujícící divokou a upravovanou část zahrady, tiše šuměl a doplňoval tichý hlásek, prozpěvující si kdesi v lůně přírody. Kdybyste obešli dům, prodrali se množstvím divokých růží, právě dozrávajících šípků, možná byste zahlédli malé děvčátko, ležící uprostřed keřů, jak si tiše prozpěvuje.
Nastavuje tvář, po zimě vybledlou, prvním letním paprskům, oděná do jednoduchých bílých šatů. Se zelenými stopami na kolenech, zamazanými tvářičkami, mírně narůžovělými. Tmavé oči, které ohraničuje neposedné hnízdo vlasů, v nichž se nachází nejedna větvička či lístek. Rozverně si povídá s přírodou, zpívá falešně a velmi pisklavě, ale v tom tónu je tolik spokojenosti, že kdokoliv tento tón pochytí, chtě nechtě se usměje.
Děvčátko právě česalo panence blonďaté vlásky. Pečlivě znovu a znovu projíždělo hračce po vlasech, mnulo mezi prsty jemná vlákna. Tiše si povzdychlo a zajelo rukou do svých, hrubých loken, aby vysvobodilo jeden z mnoha růžových lístků. V očích lesk a na tváři úsměv, vzalo panenku do náruče a prolezlo pod keříkem na dlážděnou cestu. Poskočilo si, povytáhlo dlouhé šatičky a oprášilo špinavá kolena. Keř nalevo se trochu zachvěl. Děvče se otočilo po zvuku.
Hledalo nějakého ptáčka, či zatoulanou kočku. Ale v keři nic nebylo. S dětskou touhou se zabavit se rozběhlo směrem k hlavní bráně, minulo dlouhé řady operovávaných růží. "Mamma!" rozesmálo se. Vysoká, elegantní paní v černých šatech a malém kloboučku se otočila po hlasu. Po tváři se ji mihl malý úsměv, ohraničený decentní rtěnkou. Děvčátko se rozběhlo k mamince...
Keř se znovu zatřásl a mezi bílými kvítky se objevila černá podlouhlá hlaveň. Dětský smích byl surově přerušen hlasitým výstřelem. "Mamma!" smálo se černovlasé děvče a skočilo mamince do náruče. A spadlo...
Spolu s nehybnou matkou, do růží. "Mamma? Cosa suddece?" narovnala se holčička. Na matčin obličej, odřený od trnů, dopadl stín. Děvče zatřáslo maminkou. S nechápavostí v očích začalo bušit pěstí spáčku do prsou. A pak se objevila krev. Maličký potůček, který smočil dívčiny ruce, a pod neustálým boucháním pár kapek postříkalo bílé květy růží. "Mamma!!!" křičelo hrůzou děvčátko. "Mamma!"
+++
Trhl jsem sebou a náhlým pohybem mě znovu rozbolel krk. Bolest spánku a krčních svalů mi znemožnila přemýšlet. Ta vidina, sen či co to bylo, to vše živé, přímo přede mnou... Proč? Co se děje? Znovu se mi strachem sevřel žaludek, protestoval a snažil se vyhodit tu malou večeři. Na budíku vedle postele svítilo mdlým světlem půl páté. Nebyl jsem však ani trochu unavený, i když jsem spal sotva čtyři hodiny.
Problém byl v tom, že tento zatracený barák mi bránil usnout. Svým tichem, nepříjemnou kulisou, kterou nepřehlušilo ani nové stereo. Bzučením strojů, které se vypínaly, kdykoliv jsem kolem nich prošel. Byla to noční můra ve vlastním vytouženém brlohu. Část mne se lekala každého stínu, které způsobilo nevinné světlo zvenčí. Při pohledu z okna jsem viděl postavy přebíhající ulici, stromy, jako strážce, věznící mě uvnitř. Vrahy a zločince, kteří se ve tmě plížili po schodišti.
To vše bych snesl, nejhorší byl ale pocit neustálého chladu, uvnitř nebo vně. Chlad mrtvol, když se jich dotýkaly živé ruce. Smrt okolo mne stahovala smyčku a čekala, kdy to slabé srdce nevydrží. A ještě ke všemu ty sny... Psycholog by mi řekl, že je to snad svědomí. Ale pro mě to byla další osoba, další člověk, nepřátelský a s arzenálem děsivých zbraní. Chlad, světlo, tma. Déšť, hlasité výkřiky a vidiny. Cítí se tak vždycky vrah? Pronásledován svojí obětí?
Nikdy jsem nepřemýšlel nad úlohou zločince, když mým povoláním je bylo dostat za mříže. Většinou jsem je považoval za bytosti bez svědomí, bez duše, prázdné skořápky... Ale uvnitř se zmítala ta duše, ono něco v nejsyrovějším smyslu slova. Probudila svojí ospalost smrtí! Vraždou se ve mně probudil jakýsi skrytý smysl, nový pohled na věc. Každou vteřinu, každý den, jsem si uvědomoval každou maličkost.
Zprávy, které by hlásaly zmizení, televize, noviny, internet... Celé dny se mít na pozoru, sledovat každého kolemjdoucího, jestli nemá nachystané želízka, či dokonce pistoli. Zhrzený pozůstalý, přesvědčený o mé vinně, s nožem na duši, s nářky a bědováním nad bolestí. Slyšel jsem ortel soudu nade mnou, tichý hlas a úder kladiva. Doteď to byli jen dělníci před domem a jejich sbíječky, hlasité výkřiky a časté spílání. Zatím jsem v bezpečí.
Ale KDY? Kdy se dostane má vina na veřejnost? Kdy se z podivína stane obávaný vrah, zločinec, vyvrhel, spodina společnosti? Záleží to na něm a na jeho schopnosti mlčet? Uvědomuje si svoji spoluvinu? Řekne to, vystaví se nebezpečí, že se za mřížemi ocitneme oba dva? Ne, on to neudělá... Rodinu by neopustil. Byl jsem si tím jistý... Ale proč ve mně pořád byl ten nevysvětlitelný strach před zradou?
A co mají znamenat ty podivné sny?
+++
Při tlumeném světle petrolejové lampy, zavěšené na nestabilním háku, se místnost střídavě osvětlovala a nořila od tmy, jak kolem světla létaly noční můry. Regál byl plný starých, tlustých svazků se zašedlými vazbami, které tiše shlížely z polic na dva mladé lidi. Vysoký muž v uniformě se skláněl nad dívkou, sedící za stolem. Židle i hrany stolu byly ohlazeny staletím používání, čas od času popálené od svící. Velikou část stolku zakrývala otevřená kniha.
Dívka se nad ní skláněla, mračila se, když se snažila přečíst čísi rozmazaný rukopis. Byl plný ostrých tvarů a kaněk, jakoby autor textu spěchal. Tlustý deník zářil tlumenou září, viditelnou pouze několika málo lidem. Jaká náhoda ji přivedla sem, do starého Římského archivu. A ještě že měla jeho! Jinak by se sem určitě nedostala...
Už je tak blízko. Blízko rozřešení záhad, které se kolem ní rozvířily po smrti matky. Na chvíli zavřela oči, znovu se jí vyjevil patnáct let starý obraz, malé bliknutí... Dětské ruce postříkané krví a matčin vyrovnaný obličej... Co to skrývala? Osud? Cestu někam jinam? Dívka zajela jednou rukou do svých jednoduchých šatů. Přitiskla jednu ruku na hrudník, stiskla malý železný křížek, zavěšený kolem krku. Vydával příjemné, uklidňující teplo. Dodával jí jistotu, že jedná správně.
Chtěla to tak její matka?
Muž se netrpělivě naklonil přes dívčino rameno. Podíval se do její tváře. Zavřené oči, svaly stažené soustředěním... Položil jí ruku kolem ramen. Trhla sebou, vrátila svoji ruku zpátky na lem knihy a omluvně se na něj usmála. "Scusi." znovu se zahleděla do řádků. Stará latinka ji dělala problémy. Čtvrtinu slov vůbec neznala... A pak, zhruba v druhé třetině knihy, se část textu lišila. Byla psána úplně jiným typem písma. Nebyla to latinka, ani jiný jazyk jí známý. Ale věděla, co čte.
Měla to uložené kdesi v koutku paměti. Odkaz? Zvedla oči ke svému společníkovi, který ji stále držel. Mírně se usmál a kývl. Dívka sevřela vazbu knihy, vstala u stolku a opatrně chytila knihu. Párkrát se sípavě nadechla, přešla pod světlo, aby na runy lépe viděla. Pár pramenů vlasů, které se nesvázaly do drdolu, se svezly po tváři dolů, polechtaly ji na tvářích. Slova se ozvala tichou místností, prořízla klidnou atmosféru, jako nůž, co krájí jemný dort plný šlehačky.
Litanie slov měla účinek. Desítky, stovky let, čekající na své probuzení, se energie této místnosti konečně zjevila. Dokázali to? Dívka se usmála na tmavou, neforemnou postavu.
"Mamma?" zašeptala. Černá postava pomalu zavrtěla hlavou. Neměla oči, ale dívka cítila, že neviditelný pohled ji přikoval na místě. Nepohnula se ani o píď, jen tam stála, jako zmražená.
Pak se postava pohnula, o krok, o dva blíže k dívce, omotala četné ruce kolem útlého těla. Mluvila neznámým jazykem, plným samohlásek. Význam byl jasný. "Očisti svět od hříchů, to ti nakazuji." Nebránila se. Moc jí pomůže zachránit matku. Až splní svůj úkol, uvidí ji. Znovu si budou hrát jako malé děti na zahradě; budou spolu stříhat růže a rozdávat je kolemjdoucím. Zase uvidí její krásný úsměv, pocítí teplo mateřských rukou... Černý tvor se jí zakousl do srdce a Lussia Bianco naposledy vydechla. Se spokojeným úsměvem.
Srdce jí přestalo bít a stín u jejích nohou se rozvlnil. Černá energie se vsákla do každého póru mrtvého těla. Luss se otočila na mlčenlivého společníka a usmála se. "Dokážeme to."
+++
Kněz tiše a zasvěceně pronášel své kázání. Lidé okolo mě byli ponořeni do vlastních myšlenek, modlili se, zpytovali svědomí před velkým křížem. Ale co mohli udělat tak hrozného? Vždyť žádný z nich neměl proč se bát pekla. Byl jsem to já, komu se mezi mírem Všemohoucího svíralo tíhou srdce. Vina, která se mimo prostředí vysoké chrámové lodi katedrály tak trochu zamaskovala, vyšla mezi sloupořadím na povrch. Připomínala se každým pohledem do mírné knězovy tváře, do obličejů lidí, tiše se modlících za odpuštění, které nebylo potřeba.
Jsem mezi nimi jediný, komu už Bůh neodpustí... Nebo je nějaká možnost, jak se očistit? Očistit pošpiněné ruce od krve? Pohled na Krista mě ještě více rozladil. Pohled na Ukřižovaného mě nutil přemýšlet o ní... Jakou vinu nesla na mém prokletí? Může si za svoji smrt, nebo jsem pouze chladnokrevný vrah? Cítil jsem na rukou palčivou bolest po hřebech. Cítil jsem je, jako by mě soudce přikoval ke zdi... Jako veřejnou hrozbu, kterou je nutno odstranit.
Kdyby však viděl moji duši... Dokázal bych, že kdyby byla možnost, třeba bych i sám položil svůj život za jedinou možnost vrátit to všechno zpět! Jak dokázat, že nejsem vrah? Jak se odčinit? Tuto odpověď jsem v nitru katedrály nenašel. Jenom strach před potrestáním. Všemohoucí a mírumilovný Bůh byl najednou soudce s kladivem a hřeby. Probodával mi ruce a nohy, abych odčinil nejvyšší hřích... Porušil jsem tím snad všechna přikázání? Zabil jsem? Nevinného člověka... Ale byla vůbec člověk?!
Bohoslužba končila, nyní se kněz začal věnovat hříšníkům. Možná jsem k němu měl jít, vyzpovídat se... Ale odvážil bych se zatížit bedra někoho jiného touto děsivou odpovědností? Mám snad právo zničit nevinnému člověku život? Ať dále vyzpovídá malicherné prohřešky, nevinné hrátky, nad kterými stačí mávnout rukou a pomodlit se... Tady mi zpovědnice nepomůže.
Více než otázka viny, která zahlcovala každou moji buňku vědomí, mě v srdci tížila otázka, KOHO jsem vlastně zabil. Kde žila, kde bydlela? Má rodinu? Má děti, které na ni čekají? Kdo je ona Lussia Bianco? Snad to byl osud, nebo něco na ten způsob, neviditelný vůdce, který mě táhl směrem na Západ... Někam do hor, mezi Alpské vrcholky... Ale co tam? Co mi pomůže, když o ní budu vědět víc? Pomůže mi to vyrovnat se s nálepkou vraha?! A proč tam vlastně chci jet?
Marně jsem pátral po logickém důvodu... Cítil jsem se jako loutka vyšší síly, která mě nyní obracela směrem k zemi naplněné historií a tajemstvím náboženství. Ke kolébce křesťanství či pohanských bohů... Do Itálie. Tíživý pocit mi osvětloval cestu jen pár metrů. Věděl jsem, kam jít, ale neviděl jsem cíl. Začínám snad bláznit? Cítí se vrah pokaždé takto? Jako by nejednal sám, jako by jej ovládala cizí síla? Osud? Existuje něco jako předurčená cesta?
+++
Hloučky lidí procházely nevšímavě kolem obchodních výloh. Každá z nich byla ale určitým způsobem uměleckým dílem, hříčkou designéra a jako taková by si pohledy měla zasloužit. Nebo snad ne? Od honosné hlavní třídy se větvilo mnohem více menších uliček, kde už nebyla jediná výloha obchodu; sotva je stačily osvětlovat kulaté lampy s masivní železnou nohou. Mnohé z těchto zapomenutých ulic Bormia obklopovaly omšelé domy. Obydlené a udržované, nicméně sešlé stářím. Nikdo se nenamáhal s rekonstrukcí; staré, kdysi honosné domy zůstávaly šedé po celá staletí. Až do dneška a určitě i příští léta. Klid, nostalgie a pomalý tok času se na domech odrážel nejvíce.
Jednou z takových uliček proběhl muž, zamuchlaný do černého kabátu. Držel obě ruce zkřížené na hrudi, neohlížel se a kožené podrážky drahých bot jen tiše pleskaly o cestu z kočičích hlav. Zastavil se až pod jedním domem se starým vývěsním štítem. Opřel se o rám dveří a se šťastným úsměvem na tváři vzhlédl vzhůru k nebi. Ulice na obou koncích od něj se zdály být naprosto stejné. Obklopovala je kamenná hradba stěn domů.
Hrábl jednou rukou do kabátu a vytáhl balík peněz. Šťastně je přepočítával, urovnával a poté zase spěšně složil do jedné z mnoha kapes. Znovu se mu to podařilo... Toto městečko je pro něj jako zlatý důl bez strážců. Peníze tu vystavovali jako vepřové pečeně... Při vzpomínce na jídlo mu zakručelo v břiše a on si uvědomil, že od rána neměl pořádně nic v puse. S kapsami plnými peněz se otočil na podpatku, nahodile se rozešel jednou stranou ulice. Kdesi za ním zavrzaly dveře, jak se postarší dáma odebrala na večerní setkání.
Ulice znovu ztichla a potemněla – Mraky nad jeho hlavou se stáhly a bouře se během deseti minut připlížila nad horské město. Obklopila horské štíty a uložila se do údolí jako spokojené dítě do peřinek. Zahřmělo a minutu na to již muž pocítil na své tváři první dešťové kapky. Jeho úspěch a štěstí nějaká voda nepokazí. Poskočil si, jeho tvář štěstím omládla. Mohlo mu být maximálně dvacet, život a sebevědomí z něho čišelo na všechny strany... A také prolhanost, vypočítavost a chamtivost. Na míle daleko.
Uslyšel za sebou kroky. Neznatelně zrychlil a snažil se vypadat nenuceně. Kroky zrychlily též. Zlodějíček se naštval a otočil, nasadil naštvaný výraz. Za ním nikdo nestál. Byl v ulici sám, ani myš nenarušila samotu tohoto odlehlého místa. Nad střechami domů se tyčil osamělý štít, obklopen z obou stran mlhou a dešťovými mraky. Vítr zafoukal a prohnal se uličkami.
Na vteřinku muži probleskala hlavou vzpomínka na jeden hororový film. Sám se tomu nahlas zasmál. Opravdu je paranoidní! Copak ve skutečném světě nějaký násilník pronásleduje muže? Zavrtěl hlavou, ruce strčil hluboko do kapes a znovu pokračoval v cestě. Na křižovatce odbočil doleva, procházel mezi domy spojenými mnoha mosty. Připadal si jako v nějakém podchodu, skoro sem přes staré konstrukce železných můstků nepršelo. Procházel pod starou kamennou a železnou hradbou, když v tom jeden z mostů zaskřípěl.
Jako když na něj dopadne těžké lidské tělo. Zaskřípěl pod tíhou něčeho živého. Mladík se bezděky ohlédl, směrem za průvodcem zvuku. Uviděl neznatelný obrys vysoké postavy. Stál tam jakýsi chlápek, opíral se o mokré zábradlí a shlížel na něj. Mladík mu neviděl do obličeje, ale cítil, že jej onen neznámý sleduje. Znovu přidal do kroku. Ušel pár desítek metrů, pod dvěma podchody, zabočil doleva. Podíval se zpět na onoho podivína. Už tam nebyl.
Asi bych neměl tolik pít, pomyslel si ironicky mladík, otočil se a klidně odešel směrem k náměstí. Znovu zvedl zrak a srdce mu na vteřinu vynechalo pár tepů. Ten stejný chlap, ten stejný pohled. Klečel asi tři metry nad ním, na kamenné zídce a znuděně jej pozoroval. Navzdory zimě měl na sobě pouze krátké tričko nevýrazné šedé barvy a černé kalhoty. Kolemjdoucí by si jej spletl s náhodným turistou, cizincem. Mladík v něm však viděl hrozbu.
Intuice či instinkt, teď mu to bylo jedno, ho varoval, jako tolikrát předtím. Byl to agent, policista, či nějaký násilník? Však je to jedno... Jeho oči prozrazovaly nebezpečí a zlodějíček se podle toho rozhodl chovat. Nemeškal a rozběhl se na druhou stranu. Zrychloval, aby jej divný týpek nedohnal. Srdce, které předtím vynechávalo, začalo bít na poplach.
Mladík se začal zalykat nedostatkem vzduchu. Ale strach a pocit pronásledování neustával. Naopak, cítil, že ho ten vrah pronásleduje. Slyšel ho, jako by běžel jen metr za ním. Ohlédl se, viděl jen stín, který právě seskočil pár metrů z vysoké pavlače. Mladíkovy oči se rozšířily strachem, když viděl, že mohutná vrahova postava lehce seskočila z třípatrové budovy a beze zranění se za ním rozběhla po ulici.
Zrychlil již tak zběsilý úprk, každičkou buňku se snažil zapojit. Jakýsi poslední pokus o záchranu byl, že vyhodil nakradené peníze na zem. Balík peněz spadl na mokré kachličky, pronásledovatel však o ně vůbec nejevil zájem. Peníze se pomalu rozmočily pod agresivním deštěm... mladík zakopl o vyčnívající kámen na chodníku a těžce dopadl na natažené dlaně.
Ruce se mu smýkly po mokrém povrchu a on spadl na rameno. Zanaříkal bolestí a odkulil se do koutka, snažil se zaostřit očima pronásledovatele. Nemohl jej najít... zase zmizel? Nebo je už... Zpanikařil. Otočil se, vstal a rychle se otáčel. Díval se na všechny strany, hledal pronásledovatele a utíkal směrem ke světlům. Do bezpečí...
Jeho mozek si pomalu začal uvědomovat, že je po všem. Všechno dobře dopadlo! Je živý, dýchá, běží... naražené rameno se nespokojeně ozvalo. Mladík zpomalil, ohmatal si zdravou rukou bolavé místo. Nic zlomeného, oddychl si. Už jen s poklusem rychle zabočil do jedné z uliček. Do čehosi narazil. Do měkkého.
Stačil jen zvednout oči. Díval se do hlubokých, modrých očí s nicneříkajícím výrazem. Do klidného obličeje, ohraničeného hnědými, delšími vlasy... Kolem jeho těla se obtočila jakási podivná síla. Zlodějíček se chtěl pohnout, odběhnout... Nohy ho neposlouchaly. Jako by srůstal se zemí, jeho nohy se staly součástí chodníku. Cítil jen chlad... Voda? Moře? Chlad vln, ledové vody... Viděl jen ty modré oči, nehybné zorničky, prázdná zrcadla do duše... Viděl sám sebe, a zároveň druhého člověka.
" Avaritia" bylo poslední slovo, které zloděj uslyšel. Pak se jeho mozek vypnul. Pohltila jej modrá energie, utopila ten malý zbytek duše, co v mladíkově těle zůstal. Marně se bránila, zkoušela uplavat, dokud jej chapadla nestáhla pod hladinu. Tělo se zhroutilo u Royových nohou jako pytel brambor. Roy se k němu sklonil, modrá aura zhasla. Sáhl rukou na nehybné čelo oběti. Zavřel mu vyděšené oči, odtáhl se od něj a odešel pryč.
"Už jen jeden... jediný." Tělo sebou škublo a vsáklo se do země. Deset vteřin a po zlodějíčkovi nebylo ani památky.
+++
Myslím, že asi každý, kdo uslyší následující zpověď, jenom zakroutí hlavu... Ta absurdita, nesmysl, bláznovství, bleskne jistě všem hlavou. A já nezapírám. Je to šílené, snažit se zvrátit děsivou pravdu... Zabil jsem člověka! A co hůř, kvůli vlastním pohnutkám... vlastně jsem neměl ani motiv... Měl jsem snad důkaz, kromě jejího slova, že Sáru opravdu zabila? Co když byla jenom opilá, chtěla si ze mě udělat srandu... A já ji zabil?! Co jsem potom zač já? Zrůda? Můžu se ještě nazývat člověkem, po tom všem... Mít na svědomí dva nevinné lidi. Nikdy v životě jsem to nechtěl a teď tohle... Během týdne se mi zhroutil celý žebříček plánů. Byl jsem sice nezajištěný horolezec, co se šplhá po skále se zavřenýma očima, ale teď (!!)... jako bych spadl z Mount Everestu, zničil si celoživotní úsilí stát se NORMÁLNÍM. Neříkala náhodou Sára něco takového?
Ty nikdy nebudeš normální! Měla pravdu, ona mrtvá víla... Moje počínání nemělo žádný logický podklad. Jednal jsem impulsivně, jako bezduchý stroj. Nasedl jsem do auta a jel. Pryč, bez větší částky peněz... bez přípravy. Jen tak, jako bych jel na chystanou návštěvu. Jenže v tomto případě nevím kde bydlí, ani jestli existuje... Není to šílené, jezdit jen tak, po moři asfaltu... kamsi na západ do hor?
Možná bych skončil na nějaké odchytce. Nevnímal jsem rychlost svého vozu, nevnímal jsem směr a ostatní řidiče. Napůl jsem čekal, že se zřítím z uzounkých silniček v horách do údolí, někam do potůčku... A zemřel. Pak bych už měl pokoj, klid, nemusel bych se neustále zpovídat Bohu a svému svědomí. Nebo ano? Co když zemřu a moje vina teprve dostane opravdový rozměr?
Nějakým záhadným způsobem jsem se, už stejně na smrt unaven, ocitl v jednom z horských městeček. Nebylo v tom nic zvláštního, jel jsem... A najednou mě udeřilo náměstí do očí. Zastavil jsem s pocitem, že jsem tady. Tady bych měl začít... Ale jak? Na úřad a zeptat se? Neumím italsky. Bezduše procházet uličky a čekat na znamení? Stejně je to celé jenom veliký nesmysl. Zešílel jsem, je to jistý. S tímto rozsudkem jsem znovu nastartoval auto.
Vrátím se domů... Pokud mi vyjdou peníze na bezin. V opačném případě... Co budu dělat? Teď teprve mi došla celá má situace. Jsem úplně mimo... V zemi, jejíž jazyk neznám, bez dostatku peněz, abych si mohl zaplatit hotel, či alespoň parkovací místo na delší dobu... Co mě to popadlo?
Nastartoval jsem auto a zajel na blízké parkoviště. Do automatu jsem hodil zbývající centy a zaparkoval blízko východu. Přehodil jsem přes sebe lehkou mikinu a vyšel ven. Městečko žilo samo pro sebe... Kolem něj jen samé hory, pastviny, ledovce a lesy. Nic víc... Cesty z města jenom dvě, každé do podobného střediska... Zapadající slunce na okamžik ozářilo svah s lanovkou. Pokračovala nahoru, až do mraků. S malým úsměvem jsem si vzpomněl na nedávnou událost.
Jak se Sára učila jezdit na snowboardu. Za ušetřené peníze si koupila předražený kus prkna a vsadila se se mnou, že do týdne, stráveném v Rakouském středisku, se naučí jezdit. A naučila. Párkrát se málem zabila, párkrát ji hrozilo bezprostřední nebezpečí zlomení vazu, ale po týdnu opravdu bez spadnutí sjela prudký svah. Ano, v tu chvíli, když byla celá od sněhu, ale ve tváři, schované pod velkými brýlemi, měla veliký úsměv, byla snad ještě hezčí než celá namalovaná do divadla... Byla živá. Smála se a byla šťastná... Jako dítě.
Odvrátil jsem se od lanovky směrem k městu. Tyto vzpomínky bych si neměl vybavovat... Příliš připomínají onen osudový fakt... Že tu už není. A nikdy nebude.
+++
Pomalu jsem po spěšné obhlídce tohoto historického centra zase odjížděl. Bormio, ono proslulé lyžařské středisko i s jeho lázněmi jsem měl za sebou. Zrovna jsem objížděl zatáčku, po které následovaly serpentiny a ještě jedna odbočka, zjevně vedoucí kamsi k odstrčené části města. Auto zanaříkalo, když jsem začal otáčet volantem... A nebýt toho, že jsem jel "dostatečně" pomalu, asi bych srazil chodce. Vylekaně jsem zabrzdil, jen tak, že jsem nenaletěl do svodidel.
Naštvaně jsem vyskočil z auta, nechal jsem jej natočené uprostřed zatáčky, ještě nastartované. Úplně mi vypadlo z hlavy, že nejsem doma.
"Tak jsi naprostý imbecil, nebo nevíš, že v zatáčkách se silnice nepřechází?!?" zařval jsem na chlapa stojícího u zadku auta. Pak jsem s uvědomil, že mi nerozumí... Nebo snad ano? Viděl jsem, že onen muž se rozesmál. Tichým hlasem. Začínal jsem něco nekalého tušit. Připadal mi povědomý.
" Něco jako, že nemáš jezdit devadesátkou v zatáčkách, ti taky nic neříká?" optal se mě pobaveně...
"Ty! To jsi ty, ten hajzl, co..." zarazil jsem se. Slova "chtěl zabít Luss" mi totiž vlezla ZASE na mozek... Vždyť to JÁ ji nakonec zabil... Není to absurdita? Copak všechny ty instinkty, to všechno mě přivedlo zrovna k němu?! Nebo je to halucinace? Začínal jsem věřit všemu.
"Jo, jsem to já," řekl tiše. "A být tebou, radši bych to auto co nejdřív odstavil, protože jinak se tu brzy stane dopravní nehoda." Díval se směrem k městu, odkud se sem na křižovatku řítilo auto. Rychle jsem vlezl zpátky do vozu, zařadil a najel na vedlejší silnici, co nejvíce ke kraji. Onen týpek mě následoval pěšky, nijak nezaujat. Auto ztichlo a já znovu vylezl. Nebyla to silnice, ale vydlážděná cesta.
Všiml jsem si, že cesta míří k rozlehlé vile, doslova vybudované na skále. Postavena na útesu, který končil až kdesi dole, kde jsem tušil řeku. Z pohledu dolů se mi zatočila hlava. A on mířil směrem k tomu domu. Nenáviděl jsem tuto chvíli. Neměl jsem na výběr... Možnost, jak se o NÍ cokoliv dozvědět, byla jen jediná – Následovat toho chlapa.
Se znechucením jsem jej dohnal. Zastavil se. Hluboké modré oči mě provrtaly znuděným pohledem. "Co chceš."
"Kdo doopravdy byla? Proč ses jí snažil zabít... A proč, proč sakra, mě vůbec hledala?!" křičel jsem. Zoufalstvím či vztekem, vždyť je to jedno! Zlost mi proudila žilami, chtěl jsem toho chlapa uškrtit, vlastnoručně... kde se ve mně bere tolik nenávisti? Co se to ze mě stalo? Monstrum?
K mému překvapení se jen trochu usmál. "Myslíš signorinu Bianco? Co o ní chceš vědět?" zeptal se pobaveně. Proč, to jsem v té chvíli opravdu netušil. Co je vtipné na této situaci?!
"Co byla zač, proč... Jak? Jak mohla zabít Sáru?! Chci vědět všechno!"
Pozvedl obočí. "Možná ti pomůžu, možná ne."
"Nerozumím."
Znovu se rozešel, následoval jsem ho. Oba jsme vystoupali k zadní části vily. Vchod byl výše, předsíň byla zřejmě v nejvyšším patře budovy. Pod sebou jsem viděl terasu, postavenou na střeše druhého patra budovy. Okolo mě byly samé borovice a smrky, občas nějaký ten velký kámen.
"Tento dům patří jí. Buď tady, jak dlouho chceš... Pokud ti teda nebude vadit má přítomnost," dodal najednou děsivě ironicky.
"Co to má znamenat?!"
"Že jestli se chceš něco dozvědět, tak jdi dovnitř a netvař se jak debil," pohrdlivě se usmál.
"Ty..." ten chlap mě začal opravdu štvát. Není to léčka? Co když mě zabije... A jít k cizímu člověku do domu? Měl jsem vůbec na výběr?! Nakonec jsem teda docela pokorně vstoupil do místnosti.
Jak se mám cokoliv dozvědět, když budu mít za zády takového bastarda?
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
