Deprese. Osamělost a bezmocnost. Pocity, že nad vámi vládne ruka Ďábla, že si s vámi hraje s Bohem v kostky. Že se celý svět spikl proti vám, a najednou jsi sám, sám, sám... Jediný, individuum proti mase, která se od vás odvrací. Ty odporné vlny beznaděje, topící každičkou jiskru naděje. A když nezbývá ani doutnající oharek? Když není naděje, že by to mohlo být lepší? Co potom, jak se snažit zastavit tsunami deprese?

Sebelepší myšlenková hráz je protržena. Voda se chová živě, je inteligentní, tlačí na vaše slabiny a záměrně se vyhýbá silným polím. Vaše přednosti stojí jako samotní vojáci uprostřed pole prázdnoty. Sami, sami, bezmocní. Snažte se být tím vojákem. Silným, čekajícím na sebevětší nestvůru, draka, baziliška. Udatného rytíře nezdolá žádná příšera. Ale ona čeká. Mezi kotouči bílé mlhy, pod chladnou, tvrdou zemí s šedým nádechem.

Číhá, až se vojákovi podlomí nohy. Vyčerpáním, samotou, beznadějí. Kdo mu potom pomůže, když je uprostřed prázdného pole? Může už jenom čekat, až se k němu soudce, obrovský Had, připlíží, ovine se mu kolem těla. Sváže jej do vln deprese, sebedestrukce. Našeptává vojákovi do uší lži. O nekonečnosti tohoto utrpení. Jakou má voják možnost? Probodnout srdce Hada, probodnout své? Jediná možnost, jak utéci před depresí, je sebevražd

Bůh nad námi je jako Bismarck. Železo a krev. Cesta do Ráje, to jsou hodiny utrpení, pozemské nicoty... Zpytování svědomí, slabost před hříchy, všudypřítomné svody Ďábla. Nebo překážky. Nastražené kopí, pasti, do kterých se individuum snadno chytne. Upadá do klece Ďábla, může se vzpírat, chytat se záchraných lan. Nic nepomáhá. Pak už zbývá jen doufat... Ale jak můžu doufat, když už nikdy neuvidím Boží světlo? Nebo jen obyčejné světlo...

Už nikdy si nepřečtu jedinou knihu.

Už nikdy neuvidím úsměv na tvářích svých blízkých.

Už nikdy nebudu tancovat na podiu.

Už nikdy více nebudu moci chodit s holkami ven, aniž bych se přitom cítila jako v kleci.

Už nikdy se nebudu moci normálně bavit s lidmi.

Už nikdy neuvidím svoje děti, svoji rodinu.

Už nikdy, nikdy, nikdy nebudu žít!

Má nějaký smysl, toto bezcílné bloumání za tmou? V tunelu bez osvětlení, kde echo odpovídá na každé sebemenší šustnutí. Jak mohu žít, když i pouhý závan větru ve mně probouzí strach?

Jak si mohu být jistá, že se teď nade mnou nesklání vrah?

Jak si mohu být jistá, že nešlápnu do prázdna?

Jak si mohu být jistá, že řeči, co kolem mne plynou, nejsou pouhou iluzí zmatených smyslů?

Jak si mohu být jistá, že už nejsem mrtvá, uvězněná kdesi v temné kobce podsvětí?

Až do teď jsem si nikdy neuvědomovala, jak se na oči spoléhám. Jaká obrovská část mého života se skládá pouze z obrazů... Z obrazů! Z povrchní masky světa... A že jsem vlastně byla taktéž povrchní. Soudila jsem svět podle zevnějšku. Podle prvního, vizuálního, dojmu. Co mi nebylo "po očích", okamžitě jsem zanevřela. Ať to byli lidé či pouze obrázky z mého okolí. Změním se snad? Ale proč bych se měnila...

Jaký má smysl měnit názor, teď, když už je pozdě?

Se zrakem odešla i seberealizace. Zmizely všechny mé plány do budoucna, naděje, jakýkoliv záchytný bod. Škola, tanec, přátelé... Ztraceni v hlubinách nekonečné tmy. Kolem mne byly jen chuchvalce temné pavučiny, do kterých jsem se zamotala jako moucha. Moucha, která sedla na lep slepotě. Obrovskému, temnému pavoukovi s červenýma očima. Tarantule, která vysává svým obětem naději. Ďábel ve zvířecí podobě. Slepota. Tma nebo světlo... Svět bez kontrastu.

Se slepotou jsem se pasivně setkávala roky. Celý svůj život, pronásledovaly mě hrůzné výjevy... Člověk, ptající se na cestu... Člověk pomalu sunoucí se s davem, klestící si cestu bílou holí... Člověk s nádherným psem u nohou, s nepřítomným pohledem... Člověk, kterému se vypíchly oči, skryté za nepříliš neprůhlednými brýlemi... Byly jich stovky, stovky duší lapených do pavučin! A já je neprožívala... Netýkalo se mě to. Jenom jsem občas pozorovala jejich zdánlivě přesnou chůzi, poslouchala klapot hole, dívala se skrze obroučky do očí, které mne neviděly.

Proč se jim to stalo? Nehledala jsem důvod. Byl to prostě jen úkaz, jako tisíce jiných. Projel kolem mne, odešel. Zmizel. Až teď. Jiskry vzpomínek, nejasné záblesky. Iluze, s tmavými výjevy. Obrazy, které jsem spíše vytušila, než viděla. Jediný obraz! Obraz člověka s brýlemi, s holí a se psem! Můj odraz v zrcadle? Jak mohu tančit na jevišti, když budu držet tu směšnou hůl a nosit nelíbivé tmavé okuláry?!? Já přece nemůžu být slepá! Nejde to, nejde...

Ucítila jsem cosi teplého. U očí, které vnímaly již jen podvědomě, kdy mají mrkat. Cosi mi v nich zavazelo... Voda... Slza. Horká slza, která pomalu odhodlala opustit své rodiště. Putovala skrze tvář, nejasně naznačovala cestičku. Cestičku, po které se odhodlají další. Další, druhá, třetí... Všechny ty nahromaděné myšlenky, deprese, šílenství, tma... To vše odtékalo skrze hořké slzy bolesti, za litanie vzlyků.

Brečela jsem jako malé děcko, oplakávala ztracenou hračku – mé oči. I když s nimi nebyl problém. Mozek. Pán těla, to on, on... Původce všech problémů, myšlenek... Proč se nedá transplantovat mozek, uvažovala jsem šíleně, vůbec jsem nevnímala realitu. Proč mu prostě nevynadat, nepohrozit mu odpojením... Když přijde na věc, je léčení hrozně těžké. Léčení šílené mysli dvojnásob.

A nejsou tyto myšlenky pouhou iluzí? Co když si se mnou mozek pouze hraje? Je nějaký rozdíl mezi mozkem, myslí a duší? Něčím, co se vzpírá kdesi u srdce... Spoutaná malá Tereza, ne ta slepá, velká a bezmocná. Ne, ta malá se neunaví, neustále hledá řešení, snaží se osvobodit... Instinktivně jsem si hřbetem ruky otřela slzy.

Za ruce mě zatahaly hadičky, vylekaně jsem znovu ruky položila vedle sebe. Co když se mi jehla zapíchne nesprávně, prorazí maso, vystříkne krev... A já vykrvácím? Panika střídala depresi. Jak poznám, že mi teče krev? Jak poznám, že mám něco zlomené, že mě něco bolí, když jsem pod sedativy?! 

"Proč..."

Byla to věta Šíleného. Ani nepotřebovala odpověď. Přesto přišla. Nečekaně. Bez jakékoliv spojitosti.

" Buďte klidná."

" Co jste zač?" nenápadně jsem se,  ze zvyku, natočila obličejem, kde jsem tušila onu osobu. Muže, starce, dítě... Kdo to byl? A co tady vůbec dělá? Měla jsem dojem, že jsem sama... Nebo tu byl už déle? Pozoroval ty mé výlevy bezmocnosti? Zrudla jsem.

Neodpovídal. Snad nechtěl, nebo neuměl odpovědět.

"Vy jste doktor?"

"Ne."

"Pacient?"

"Ztracený případ."

Někoho mi připomínal. Mozek nechtěl spolupracovat, sotva mi zpracovával data z okolí. Jako starý desktop s 32MB RAMkou. Zatraceně pomalej a hlasitej.

"A co děláte?"

"Ležím tady."

"Je tu ještě někdo další? Nemocný, doktor?"

"Ne, jsem tu jen já a vy. Nikdo jiný na tomto oddělení zatím nebyl, nebo jsou v dalším pokoji."

Byl jediný možný prostředek k zahnání dotěrných myšlenek o slepotě. Vždyť je to jako hra na slepou bábu... Slepou. Bábu.

"Proč tu jste? Co se vám stalo?"

"Moje chyba," odmlčel se. "Jel jsem rychle, nedával pozor. Jak to končí, poznal jsem v mládí v televizi a teď tady."

"To je... smutné."

I když mi to bylo úplně jedno... Pitomec. Byla to určitě jeho chyba! Typický scénář... určitě motorkář, machřík...

"Mě se taky stala nehoda," svěřila jsem se po chvíli. "doktor mi řekl, že mě srazilo auto."

"To máme podobné."

"Opravdu? Najel jste motorkou do trajektorie rodiny s dětmi?" utrousila jsem poněkud sarkasticky.

"Kamion," vyvedl mě z omylu. "jel přede mnou, vysypal se mu náklad dřeva. Bum. Zasypalo mi to předek auta, nestihl jsem reagovat. Zbytek znáte."

"Aha."

Blesklo mi hlavou, že musí být určitě o pár let starší než já. Z neznámého důvodu mě to docela zklamalo. Proč? Marně jsem pátrala.

"Měl jsem štěstí. Čekají mě sice další operace, ale vypadá to dobře... Pokud neskončím na vozíku."

"Štěstí... To co mě už pár dní chybí... A... Vidíte?"

"Hm... Někdy bych nejraději zavřel před hnusem světa navždy oči," pronesl zamyšleně.

"Idiote! Vždyť ani nevíš, jaký to je! Nevidět! A ještě si..."

"Omlouvám se. Jenom... Před některými věcmi vypadá myšlenka rychlého odchodu jako docela pěknou volbu."

"Sebevražda?"

"Mám raději termín ´dobrovolný odchod´."

"Vlastně máte pravdu. Některé věci jsou..."

Hledala jsem slovo. Nesnesitelné? Beznadějné? Žádné východisko? Byla i má nehoda taková... Byla by snad smrt vysvobozením... Trochu jsem se začínala topit. Topit se, mozek ve vlastních myšlenkách, duše v litrech krvi.

"Ráda bych věděla, jaké to tam je..." dokončila jsem větu pozměněnou.

"Záleží na tom, čemu věříte. Říká se, že smrt je pro každého jiná... A není to jenom fyzická smrt. Jde o přetrhání vazeb. Povolení okov."

Okovy. Záblesk paměti. Šeď, jakési bíle ruce...

"Hm... Mluvíte jako smrtiznalý člověk," pokusila jsem se odlehčit téma. Nedělalo se mi z něj dobře... jakoby mi mluvil z duše. Mluvil za mě.

Potichu se zasmál. Krásným smíchem, povzbuzujícím. "Jenom... Jenom jsem v poslední době zažil plno nevysvětlitelných věcí. Donutilo mě to změnit na mnohé věci názor."

"Nevysvětlitelných? Mohl by jste být konkrétní?"

Ticho. Vzdáleně jsem slyšela jenom tichý pípot přístrojů.

"Smrt. Umírání... Pamatuji si vše a zároveň nic. Mám v hlavě zmatek... Od té doby, co mě probrali z umělého spánku, probudil jsem se a..."

"Cítil se jako znovuzrozené dítě?"

"Tak trochu. Cizí... Připadal jsem si cizí. Viděl jsem se, sám sebe, jako jiného člověka, ale cítil jsem všechno okolo mě. Snil jsem, Možná... Třeba se člověku před smrtí zdají sny... Je to jiná realita. Domov duší."

Znovu. Vysoká budova, která splývala s oblohou. Světlo, tma, vše v jednom... Bez kontrastu.

Mírně jsem si odkašlala. "Já... nevím, co se to se mnou dělo. Pamatuji si jen části. Pamatuji si odchod z tanečního, přechod po silnici. A pak si pamatuji... Záblesky. Ale nevím, jestli se staly nebo ne."

"Pro duši byly skutečné, jestli si to pamatujete jasně. V jaké realitě, či světě, to je jedno. Staly se."

Zamrazilo mě. Nepříjemný pocit tíhy na rukou, mráz kolem nohou... Vlna vzduchu a skřípot. Vlaky.

"Byl to sen... Skutečnost? Věděla jsem, že to není pravda, ale celá ta... realita... se mě snažila přesvědčit o opaku. Jako sen, o kterém víte, že je to sen, ale nemůžete se... Probudit... A já se probudila a..." snažila jsem se rozpomenout.

Hlava mi hučela. Co to bylo? Co se mi zdálo? Myšlenka létala okolo, mimo dosah mého sevření. Co se stalo?

"Byla jsem slepá. Bylo to jako usnout a zároveň se probudit. Zvláštní... Bylo to živé, jako tento svět. Nebo je toto sen?"

"Jednou už jsem byl v bezvědomí. Trochu se podobalo vašemu... Snu. Taky jsem nemohl pryč."

"Takže vaše povídání je založeno na zkušenostech?"

"Ano, i tak se to dá říci. Spíše než smrtiznalec jsem znalec snů. Je to můj... koníček. Doufám, že ještě chvíli bude. Sny jsou svět duše. I tam platí určité zákony, ačkoliv to tak nevypadá..."

"Ve snech jsem viděla."

"Duše nepotřebuje oči. Nepotřebuje mozek. Tělo."

"Cítím se tu svázaná... Beze zraku. Mám takový pocit, že toto je sen, a já se probudím... Někdy."

"To musíte poznat sama, který z těch světu je pravdivý."

"Jak? Jak to poznat? Nevidím, pořádně neslyším..."

"Duše necítí. Nemá hmotnou podstatu."

"Cože?"

"Jak jsem řekl. Duše necítí."

Jedna ku jedné. Zatnula jsem zuby, natáhla pomalu levou ruku, tam, kde jsem tušila onoho divného společníka. Gesto poslední záchrany. Gesto tonoucího.

"Dotkněte se mě, prosím."

Nevěděla jsem, co čekat... Co když nic neucítím? Budu uvězněná na vždy ve své hlavě... Ale co když... Teplá ruka se jemně dotkla mých prstů. Nepřirozeně mrtvolný stisk, stisk umírajícího... Ale byl tam. Cit, teplo... A vzpomínka. Teplé ruce, záře, která mě zvedala uprostřed podchodu. Anděl, či co, zachránil mě. Sundal šedé okovy.

Takže je to jisté. Jsem ve skutečném světě a slepá.